PŘECHOD TONGARIRO (MORDOR)

8. května 2012 v 6:43 | Cuba
23. - 24. března 2012



Vendul mi poradila, ať dělám "jako" bych si na Tongariro vzpomenul právě teď, čímž prý ospravedlním to, že blog nejde chronologicky. To jsem měl jako zapomenout na nejkrásnější tůru severního ostrova? Pravda je taková, že výlet do Austrálie neskončil na letišti v Sydney. Jenomže časový odstup mezi blogem a realitou se začal zvětšovat, proto jsem raději popsal nejprve život v Kingseat. Snad stihneme doplnit i výlety v Napieru a okolí a práci v jablkovém sadu, kde jsme se znovu potkali s Honzou a Mončou. Čas pobytu na Zélandu se nám nebezpečně krátí a my začínáme pomalu balit kufry na Cookovy ostrovy - poslední výlet našeho ročního cestování.

Na letišti v Sydney poklepal Štambikovi na rameno uniformovaný sekuriťák: "Ty půjdeš se mnou. Byl jsi náhodně vybrán ke speciální prohlídce, když ji odmítneš, pravděpodobně nestihneš letadlo." Kdo by takové lákavé nabídce dokázal říct ne? Po prošacování sekuriťák zklamaně řekl: "Thank you," a my nasedli na noční let Sydney - Auckland.

Věci se mají tendenci pokazit, když je nejvíc potřebujete. To se ta baterka sakra musela vybít právě teď? Bezradně jsme stáli před autem na letištním parkovišti a marně se pokoušeli nakopnout vyšťavenou Odyssey. Auto ani neškytlo. S Vendul jsme byli připraveni na letišti nocovat. Štambikovi s Vercou se ovšem tvrdá letištní podlaha nezamlouvala, kdesi odběhli a za dvacet minut přinesli přenosnou baterku se startovacími kabely. "Kdo vám to půjčil?" udiveně se zeptala Vendul. "Ten děda hlídač z budky," odpověděl Štambik. Auto naskočilo na první pokus. Jeli jsme celou noc. Srazili jednoho ježka a vačici. Stany jsme postavili až za svítání.


Po obědo-snídani jsem se podíval do mapy. Vzpomněl jsem si, jak mi jedna kamarádka vykládala o horké řece uprostřed lesa. Kempovali jsme nedaleko. K řece vedla cesta, která připomínala tankodrom, málem jsme na ni odrovnali Odysseyku. Oblékli jsme plavky a naložili se do kouřící řeky pod malým vodopádem. Bylo to jako ležet v příjemně vyhřáté bublinkové vaně uprostřed zeleného lesa porostlého kapradím. Kdybych bydlel poblíž, tak si ani nezařizuju koupelnu a chodím se mýt celý život tady.

Na tůru s názvem Tongariro Crossing jsme si řádně přivstali. Jednak na nás čekalo dvacet kilometrů okolo sopek a kouřících kráterů a taky jsme chtěli vyrazit jako první. Tongariro Crossing je totiž jedna z "must see" atrakcí severního ostrova. K treku jsme dorazili těsně před rozbřeskem a už z dálky jsme spatřili tu rudě ozářenou vulkanickou scenérii. Peter Jackson nemohl pro Mordor vybrat lepší lokaci. Sopka s děsivým názvem Mt Ngauruhoe svými dvěma tisíci dvě stě osmdesáti sedmi metry převyšovala všechny ostatní. Bylo nám okamžitě jasné, že se musíme stůj co stůj podívat do jejího kráteru, i když výstup na sopku není v oficiálním trase Tongariro Crossingu.


Pro výstup do štěrkového svahu tvořeného vyhaslou rozdrolenou lávou neexistuje lepší pojmenování než sisyfovská chůze. Jeden krok nahoru a dva sjedete dolů. Kousíčky lávy vám dokonale vyplní i tu nejmenší skulinku v botách, takže do kopce táhnete nejen sebe a batoh, ale taky dvě kila štěrku. Na sopce platila přímá úměra - čím blíže kráteru, tím silnější vichr. Čepky jsme museli přidržovat rukama. Mraky kolem nás pluly jako splašené. Krok nahoru, dva kroky dolů. Chvilku jsme neviděli nic, chvilku modravé azuro.


Po dvou hodinách sisyfovské chůze jsme stanuli na Mt Ngauruhoe alias Mt Doome alias Hora osudu z Pána prstenů. Podle mě Frodo v závěru trilogie svou únavu při výstupu na Horu osudu nemusel "hrát". Když jsme se na sopku drápali, vypadali stejně znaveně a přihlouple jako on. Krok nahoru, dva dolů. A to jsme ani nenesli žádný prsten.



Sopku jsme sjeli jako na lyžích, po lávoštěrku to pěkně svištělo. Vrátili jsme se zpátky na značenou stezku a nevěřili vlastním očím. Kde se tu vzaly ty průvody lidí? Výstupem na Mt Ngauruhoe jsme ztratili ranní náskok. Zařadili jsme se do svého pruhu a pokračovali v cestě. Procházeli jsme kolem vyprahlé jedovaté krajiny kde kromě zakrslé oschlé trávy nerostlo nic.


Pomalu jsme stoupali do Red Crateru. Šutry kolem začaly dostávat červený nádech. Red Crater je nejaktivnější kráter z celého Tongariro Crossingu, naposledy byl aktivní na začátku dvacátého století. Kolem se začala šířit nám už tak známá vůně zkažených vajec. Celý kráter byl nebezpečně toxický a neuvěřitelně nádherný zároveň. Dalo by se do něho dívat celé hodiny a stejně by vás pořád fascinovalo kolik odstínů červené dokáže příroda vytvořit.



Těsně za kráterem jsme spatřili perlu celého Tongariro Crossingu, Emerald Lakes. Tři zelenomodré kouřící jezírka. Stáli jsme v kráteru připomínající peklo obklopeni mrtvou krajinou, za námi se zubil Mt Ngauruhoe a pod námi vítr čeřil hladinu kýčovitých Emerald Lakes. Těžko uvěřit, že jsme byli pořád na Zemi a ne na nějaké jiné planetě. Pak jako když utne, všechno zakryl hustý bílý mrak a nešlo vidět na krok. Počasí se nadobro zkazilo.



Zařadili jsme se do průvodu lidí a pokračovali v chůzi. Pokaždé když jsme chtěli někoho předejít, museli jsme se chovat jako na dálnici. Vážně by místní DOCáci měli zvážit vybudování předjížděcích pruhů pro rychlejší chodce. Několikrát málem došlo ke kolizi.

Na konci treku zbývalo stopnout nějakého dobrodince, nechat se odvést na začátek, kde jsme parkovali a potom už nám nic nebránilo v návratu do Napieru, do jablkového sadu, kde nás Standa okamžitě přivítal a obdaroval plechovkami piva.



/nové foto v GALERII- EGMONT & TONGARIRO A NAPIER A OKOLÍ /

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama