JEDEN DEN V ŽIVOTĚ BALIČE KIWI II

3. května 2012 v 5:07 | Cuba
3. května 2012



Za pět šest odpoledne nás všechny svolává šéf, zrzavý sympaťák Simon na krátkou poradu. Mimo instrukcí nám Simon s oblibou sděluje narozeniny zaměstnanců. "Skoro bych zapomněl! Wendy má dneska narozeniny," řekl 29. 4. a ukázal prstem na nic netušící Vendul, jejíž obličej okamžitě začal připomínat přezrálé rajče. Simona si nejde neoblíbit, pořád s někým vtipkuje, směje se a pamatujeme si jména snad všech třiceti zaměstnanců noční směny. Je to syn majitelů Punchbowlu, manželů Maree a Roberta. Stejně jako naše dosavadní šéfy bych i ty z Punchbowlu ohodnotil na jedničku s hvězdičkou.

V šest hodin se v baličce rozezní zvonek a s rachotem se spustí stroje. Holky stojí za pásem, urovnávají kiwi a zavírají ho do krabic. Bedna s kiwim jede po páse, speciální stroj na ni vyplivne info štítek a úkolem kluků je krabici přenést a urovnat na paletu. Celkem snadná a pohodová práce.


Jenomže takhle to funguje v ideálním případě. Většinou se však někde něco klasicky posere. Bedny začnou jezdit po páse jako splašené, holky nestíhají balit, bedny se kupí, ze štítkovacího přístroje se začne kouřit protože nestíhá, tiskne blbě, z kluků stříká pot, jak se snaží nakupené krabice co nejrychleji naházet na paletu. Všichni kmitají jako smyslu zbavení, kolem dokola poletujeme Simon, směje se jako by se nic nedělo, snaží se problém řešit, na to se zkazí něco jiného a celá linka se zastaví, kiwi nejede a my máme pro změnu oddych. A tak to de pořád dokola, dokud není 3:30 ráno.

Nakonec se nám povedlo do toho blázince v baličce úspěšně zapojit a přiložit ruku k dílu tam, kde je to zrovna třeba. Ovšem první dny byly krušné. Navíc jsme byli rozděleni na jednotlivá stanoviště zvláštním způsobem - vypadalo to, jakoby ke každému bělochovi záměrně přiřadili jednoho černocha. V zápětí jsme pochopili proč. Vanuaťani pravděpodobně nikdy v životě opravdicky nepracovali. Měli se od nás práce znalých učit, protože ze začátku byli úplně totálně naprosto tutově stoprocentně zcela neschopní.

Vždyť Vanuaťani nemají na ostrově zavedenou elektřinu! Jediná elektrifikovaná budova jejich ostrova je škola, kde elektřinu vyrábějí starým generátorem. Jak by taky mohli umět pracovat?


"A co vy vlastně na tom vašem ostrově děláte?" zeptal se jednou Štambik svého kolegy. "Pracuješ?" Vanuaťan chvilku přemýšlel a řekl: "Pracuju doma, hlavně kolem domu a na zahradě. Někdy taky chodíme do džungle na prasata." "Vy je lovíte?" "Jo. Vezmeme klacek a přivážeme na něho nůž. Taky sebou bereme psa." "Psa?" "Jo. Aby vyčmuchal prase a vyvedl nás z džungle ven, zpátky do vesnice," odpověděl černoch a tvářil se jakoby to byla ta nejasnější věc pod sluncem.

S "klasickou" prací se tedy Vanuaťani nikde setkat nemohli. Ostrovani na Zéland přijeli na zaučenou. Maree s Robertem mají v úmyslu na Vanuatu vybudovat farmu se dřevem kauri a potřebují si vycvičit budoucí zaměstnance. Musí začít pěkně od píky, jako třeba zdůrazňovat, že do práce se nechodí bosky ale v botech nebo vysvětlovat jak se lepí nálepky na bedny s kiwim. Taky pro černochy platí přísný zákaz pití alkoholu a plození dětí s Novozélanďankami.

Jednou v pauze jsme se zeptali dredatého Jacksona: "Jak velký je tvůj ostrov?" Odpověď byla naprosto nečekaná. "Čtyřicet litrů." Co? Rozuměl dobře? "Myslíme třeba jak je široký." "Čtyřicet litrů." Odpověděl znova. "Tolik nafty potřebuje loď na jeho obeplutí." Když se nad Jacksonovou odpovědí člověk zamyslí, tak vanuatská míra měření vzdáleností je vlastně geniální. "Přijeďte ke mně do vesnice a uvidíte." nabídl nám Jackson s úsměvem rtech. "Na Vanuatu nepotřebujete ani peníze, jen na letenku. Vaříme na otevřeném ohni, lovíme ryby, prasata a ovoce kolem roste dost. Vanuatu is paradise!"


Okolo půlnoci máme obědovou pauzu. Naházíme do sebe jídlo, vypijeme kávu a rychle zpátky k pásu. Práce někdy utíká, jindy se neskutečně vleče. To pak pohledem hypnotizujeme ručičku hodin na stěně - ať už je proboha půl čtvrté!

Konečně. Rozezvoní se zvonek a my prcháme z Punchbowlu. Opouštíme baličku, projíždíme mezi poli s kiwim. Když je v noci velká zima způsobená inverzí, objedná Simon vrtulníky, aby mu "oteplovali" kiwi. Je to ta nejabsurdnější věc, kterou jsem kdy v zemědělství viděl. Helikoptéry poletují pár metrů nad sadem, vrtulí nasávají teplejší vzduch z hora a tlačí ho dolů na sad. Kolik Punchbowl taková noční sranda stojí, nechci raději ani vědět.

V nemocnici si dáme sprchu a z ní rovnou skáčeme do postele. Jenom doufám, že se mi zase nebude celou noc zdát, jak zavírám a překládám bedny s kiwim...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama