SYDNEY

20. dubna 2012 v 2:23 | Cuba
18. - 21. března 2012



U tety ve Woolongoongu jsme se zase jednou pořádně najedli. Večer jsme zašli se Štambikovou sestřenicí Jessicou na pivo do mexické restaurace, kde brigádničí její starší sestra Tereza. Uvnitř bylo narváno k prasknutí, nechtěli nás pustit ani na "momento." Majitele se nám však povedlo přesvědčit. "Jsem bratranec Terezy," řekl Štambik, "já její sestra," dodala Jessica." "Oho, sisters, brothers, amigos, señors. To je jiná! Welcome, please, sedněte si!" řekl Mexičan a hnedka odběhl k pípě. Po chvilce Tereza donesla na tácku několik různých mexických piv. "Salud," pozvedli jsme třetinky, přiťukli a napili se. A pěkně se nám zkřivila pusa.

Obstarali jsme všechny cestovatelské nezbytnosti (peníze a jídlo) a vyrazili do národního parku Blue Mountains ležícího nedaleko za Sydney. Jakmile jsme objevili kemp, padla mlha, ochladilo a začalo pršet. Další den ráno jsme kvůli mizernému počasí v horách, raději navštívili Sydney, kde bylo kupodivu pěkně.


Nevěděli jsme, kde zaparkovat auto a odkuď začít prohlídku města. Zajeli jsme proto rovnou k opeře a zaparkovali v podzemním parkovišti. V mínus pátém patře se nám povedlo najít snad poslední volné místo v celém Sydney. Gratulovali jsme si k nadlidskému výkonu. Jenomže v zápětí nám parkovací automat škodolibě sdělil, bez jakýchkoliv rozpaků, zaplaťte 50 AUD. Odevzdaně jsme mu vyplajzli devět set korun a já se definitivně rozhodl, že až budu velký, tak si koupím parkoviště.


Nevím jestli nám dojem z opery zkazil parkovací automat, ale vůbec to nebyla podívaná, kterou jsme si představovali. Opera v Sydney je bez debat jedna z nejznámějších budov planety. Vždycky jsem si ji představoval sněhově bílou, blyštící se ve slunci a ohromující svým nadčasovým designem každého, kdo kolem ní projde. Místo toho jsme stanuli před budovou, která měla střechu obloženou zašedlými kachličkami a betonové zdi jak český panelák na počátku devadesátých let. Trochu jsme na operu změnili názor, když jsme zjistili, že byla navrhnuta v roce 1956, ale i tak ta střecha z kachliček (občas chybějících) byla divná.


Když jsme tak procházeli kolem opery nešlo si nevšimnout funících běžců. My turisti jsme vlastně byli v menšině. Hrubým odhadem na jednoho turistu připadlo tak deset běžců. A nebyli to běžci, kdo musel uhýbat, byli jsme to my. Dvanáct hodin, poledne, pracovní den, to sakra Australani nemají nic lepšího na práci než běhat kolem opery? Proč neběhají v parku? Nejde mi na rozum jak nějaký úředník ze sedmdesátého osmého patra v polední pauze rozváže kravatu, sundá sako, obuje tenisky a jde si odběhnout kolečko kolem opery. Váhali jsme, zda-li nějakého běžce nezastavit a nezeptat se: "Kam všichni utíkáte?" Ale rozmysleli jsme si to - holt jiný kraj, jiný mrav. Tak jen čekám, kdy po Karlově mostě místo oběda začnou běhat Pražani.


Bez cíle jsme procházeli středem města. Objevili jsme "australskou Vaňkovku" alias Queen Victoria Building. Dali jsme opeře druhou šanci a prohlídli si ji zdálky, z další dominanty Sydney, z Harbour Bridge a po té z městských zahrad, které jsou od centra co by kamenem dohodil. Konečně jsme ji spatřili, tak jak má "správně" vypadat, jak ji známe z obrázků. Mimochodem v parku jsme taky narazili na tohoto žlutočerného drobka.


První den se nám Sydney moc nelíbilo. Když jsme do města zavítali podruhé (tzn. dalších devět stovek za parkoviště), navštívili jsme trochu odlehlejší části než jen centrum a zahrady. Hodinu jsme se prohrabovali suvenýry v China Town, které vonělo po rýži a chilli, poslouchali jsme písničky pouličních umělců hrajících na všelijaké nástroje,v parku jsme zhlédli šachovou partii dvou strejdů, kteří hráli s půlmetrovými figurkami.


Prohlídli jsme si přístav a v tamním akváriu jsme s respektem pozorovali zubaté žraloky, obrovské želvy karety a další mořské potvory.



Večer jsme si splnili předsevzetí a dali si české pivo. Poctivě natočený půllitr v restauraci, která se jmenovala Praha. Jediné, co tam nebylo českého byl slovenský číšník, ovšem Australan takovou maličkost sotva postřehne. Navíc to byl číšník vtipálek a očividně byl rád, že si s námi může popovídat v rodné mateřštině. A v celé té euforii nám dal pivním slevu. Pozdě večer jsme přejeli Harbour Bridge a z protějšího břehu jsme pozorovali noční Sydney spolu s několika rybáři, kteří si museli na pruty svítit baterkama. Přece jenom jsme vzali Sydney na milost, jen člověk musí vědět, co tam navštívit.


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama