PŘES CANBERRU NA PHILLIP ISLAND

3. dubna 2012 v 12:09 | Cuba
7. - 9. března 2012



Probudili jsme se do krásného deštivého rána. Nejenom že kemp, o kterém jsme si mysleli, že je zadarmo, zadarmo nebyl, ale dokonce byl zpoplatněný i vstup do národního parku Jervis Bay, jako vstupy do všech hlavních australských národních parků. Platit za to, že člověk jde do lesa, nebo k moři?

Pořád pršelo. Doufali jsme, že za horami v hlavním městě bude pěkně a tak jsme to stočili na Canberru. Jaká to byla změna oproti Zélandu uhánět stovkou po "civilizovaných" širokých australských horských silnicích.


Pokud byste v hlavním městě Austrálie čekali hustý provoz, spěchající lidi, nacpané autobusy, troubící taxíky, stres a spěch, jste vedle. Canberra byla někdy na počátku minulého století vybrána jako hlavní město, protože se Syndey a Melbourne hádaly o to, které z nich bude hlavní. Nedohodli se, politikové rozdělili vzdálenost mezi městy na půlku a hlavním městem se stala nečekaně Canberra. Výstavba samotného centra byla pečlivě naplánována a rozvržena do pravidelného trojúhelníku podle architekta Griffina.


A tak se stalo, že jsme se po širokých městských bulvárech, rozlehlých městských parcích, megalomanských pomnících, kolem honosných a ušlechtilých budov, vyhlídkách a nevím kde ještě, procházeli jen my čtyři, dva funící bežci, několik zbloudilých turistů s obrovskými foťáky, pták pukeko a kdesi nad našimi hlavami kroužili papoušci kakadu. Jinak bylo ve městě mrtvo.


Prohlídli jsme si Národní muzeum. Chtěli jsme si ověřit, jestli nám tenkrát na chřestové farmě Peter nekecal. Úplně ho vidím jako dnes, když nám zcela vážně tvrdil: "Austrálie je kolonie trestanců, žijou tam samí blázni, ani tam nejezděte. V době, kdy Maorové na Zélandu mohli volit, Australani ještě lovili Aboridžince." A pak k tomu vždy přidal několik vtipů, ze kterých vždy Australani vyšli jako naprostí blbečci. Třeba jako: V rugby nejsou žádné slzy, teda jen pokud nehrajou Australani. To je ta pověstná zélandsko australská rivalita.



V muzeu nikde nic o lovu Aboridžinců nebylo, za to jsme si prohlídli jak vlastně vypadají. A vůbec, celé muzeum bylo podobné jako to ve Wellingtonu - interaktivní, zábavné, dělané pro lidi. A hlavně bylo zadarmo.


Ten večer jsme spali na odpočívadle u cesty zhruba dvě stě kilometrů za Canberrou. Spolu s námi tam nocovali Nizozemci, kteří svou národnost dávali náležitě najevo, neboť celý jejich karavan byl polepený nizozemskými vlajkami. Kousek za odpočívadlem jsme viděli jednoho pštrosa emu a ve vysoké trávě při západu slunce se mlátilo několik klokanů.

Hustá mlha, mrholení a poločeška s lámanou češtinou v infocentru nás další ráno odradili od výstupu na nejvyšší horu australského kontinentu Mt Kosciuszko, ležící v pohoří Snowy Mountains. A nevyslovuje se to "koščjuško" jak pořád říká Vendul (I když po polsky je to správně), ale Australani to poangličtili na "kozijosko", aby si nevylámali jazyk. Jako první na horu vystoupil nějaký polský badatel, ale hora dostala jméno po Polákovi jiném, generálu Kosciuszkovi. Kolem hory jsme jenom projeli a domysleli si, jak asi vypadá bez těch hustých dešťových mraků.

Taky jsme projeli skoro bez povšimnutí kolem jednoho ze sedmi moderních technických divů světa. Až na poslední chvíli jsme si všimli odbočky ke gigantické vodní elektrárně, která má výkon, podle Štambikova výpočtu, jako celý Temelín.

Následujících šest set kilometrů krajina vypadala přesně tak, jak jsme si australskou krajinu představovali. Žádné kopce, jenom otevřená plocha kam až oko dohlédne. Sem tam osamocený košatý strom s dlouhými tenkými sytě zelenými listy, s větvemi roztodivně pokroucenými, které v horkém letním dni dělají příjemný stín. Přesně na takový eukalypt občas vyleze koala a usídlí se v jeho větvích. Kromě živých stromů jsme občas zahlédli i strom úplně suchý, který byl obsypán sněhově bílými papoušky kakadu. Podle naší teorie takovému stromu ožrala koala všechny listy a on uschnul. Hlína a kameny měly načervenalý nádech a venku začalo být horko. Celou scenérii dokreslovaly roztahané mraky kupící se na obloze v podlouhlých pásech.

Jeli jsme dlouho do noci. Někdy v jedenáct večer, když už byla tma jak v pytli jsme zastavili na vyhlídce, postavili stany a za pět minut usnuli. Další den jsme konečně dojeli na Phillip Island. Uprostřed ostrova stojí něco jako koalí zoo. Koupili jsme si vstupenky a vydali se na krátkou procházku eukalyptovým lesem.


Šedou tlustou chlupatou kouli mezi zelenými listy nebylo problém najít. Zvíře to je roztomilé, úplně láká si ho pohladit po plyšovém kožichu. Jenomže to je samozřejmě zakázané. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenku s nějakým menším stromkem zatřepat, shodit koalu a pochovat si ji. Pak jsme myšlenku zavrhli. Vendul ovšem o pochování si koaly snila po celý zbytek výletu v Austrálii.

Ze dvaceti koal co tam bylo devatenáct spalo a pět jedlo. Prý dokážou jíst i ve spaní. Koala je fajné zvíře, ale moc triků kromě spaní a jezení neumí. Za to krmení pelikánů na jedné z písečných pláží na Phillip Islandu bylo adrenalinovější.


Paní s kyblíkem čerstvě nalovených ryb a padesát vyhladovělých pelikánů se špičatými zobáky. Pelikáni se předháněli o to, kdo pochytá více ryb a neváhali kvůli rybě i poklovat kolegu vedle. Je to zatraceně velký pták, když chce vzlétnout, vypadá to jak kdyby startoval vrtulník. Paní s kyblíkem se kromě krmení, pokoušela diváky seznámit s některými základními fakty o pelikánech. Jako například, že australský pelikán je největší z osmi druhů na světě, mládě má bílé oči, které mu věkem zežloutnou, a že pelikání denní příděl ryb se počítá na kila.


Veškerou pozornost diváků paní s kyblíkem ztratila v momentě, kdy do plytkých pobřežních vod vpluli dva obří rejnoci. Asi byli zvědaví na to, co se to na pláži děje. Lidi přestali sledovat pelikány a nahrnuli se na pláž. Chvilku to vypadalo, že se strhne bitka mezi rejnokem a pelikánem, ale nakonec z toho nic nebylo. Zato Štambik jednoho pelikána vydráždil natolik, že v zápalu hněvu pokloval Vercu a pokusil se ji spolknout ruku tím, že si ji až po loket narval do zobáku. Když mezi diváky začala kolovat kasička s dobrovolným příspěvkem na raněné pelikány, strategicky jsme se vytratili.


Prohlídli jsme s tamní závodní okruh a všimli si plakátu na plotu. "Ty vole, pojede se Velká cena Austrálie, v Melbourne," nadšeně řekl Štambik. Do Melbourne to je kousek, ale pak jsme si přečetli ceny vstupenek a naši účast na formulích jednohlasně zamítli.


Zajeli jsme se podívat na vyhlášenou surfařskou pláž Woolamai a se Štambikem jsme pro holky uvařili šunkofleky. Jenomže namísto obyčejného párku jsme potají koupili párky klokaní. Štambik toto jídlo pojmenoval příznačně - klokanofleky.

Klokanofleky byly moc dobré. První dvě minuty. Pak se nám chuť párku z devadesáti procent tvořeného z klokaního masa v puse zpříčila. Šunkofleky jsou náš nejoblíbenější cestovatelský oběd, za to klokanofleky suvéréně ten nejhorší.

"Fuj, mi smrdí ruka klokanem," stěžoval si Štambik. "A mi zas pelikání držkou," přidala se Verca. Na blízký strom dosedl vedle žluté korely křiklavě červený papoušek ara a vypadalo to jakoby se nám společně smáli.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama