JEDEN DEN V ŽIVOTĚ BALIČE KIWI I

29. dubna 2012 v 16:35 | Cuba
29. dubna 2012



Je těžké určit, kdy pro nás začíná nový den, díky noční směně chodíme spát skoro za rozbřesku, ale nejspíše začíná až se vzbudíme - ve dvanáct. Probouzet se den co den v nemocničním pokoji vymalovaném na bílo, s vysokým zdobeným stropem a velkými výsuvnými okny mi pořád přijde zvláštní. Navíc budova byla kdysi psychiatrickou léčebnou. Kdo ví, kolik bláznů se tu před námi léčilo. Jenom čekám, kdy nás ráno probudí zdravotní sestra Ratchedová s pilulkama na hlavu a stříkačkou v ruce. Vůbec bych se nedivil, kdyby se tu zjevil střapatý Jack Nicholson, vypadá to tu úplně jako v tom Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem!

Zvenku naše nemocnice připomíná obydlený squat. Všechna okna jsme zakryli kartónovými krabicemi a dekami tak, abychom i přes den mohli v klidu spát. Raději bych pracoval přes den, ale co se dá dělat - v Napieru jsme sad očesali do posledního jablka a bylo třeba poohlídnout se po nějaké jiné práci. Když nám nabídli práci v baličce kiwi, neváhali jsme ani minutu.


Naše budova se nachází v zapadákově s názvem Kingseat, padesát kilometrů jižně pod Aucklandem. Kromě osmi budov koloniálního stylu, rugbyového a fotbalového hřiště, malého obchůdku se zeleninou a smradlavého fast foodu v celém Kingseat není absolutně nic. Je to ta největší díra na celém Zélandu.

,Ale je tady krásně! V areálu nemocnice rostou vysoké palmy s dlouhými listy a v jejich korunách hnízdí holubi. Kingseat je magnetem na pěkné počasí, za tři týdny nám pršelo jen jednou a tak i v půlce podzimu nosíme přes den jen kraťasy a tílka. Na první pohled by se mohlo zdát, že do Kingseat nepáchne živá duše. Ovšem opak je pravdou. Místní obyvatelé brilantně využili historii zdejší psychiatrické nemocnice a jednu z budov přestavěli na strašidelný hrad Spookers. Občas zaslechneme tak příšerné zvuky, že oni snad v tom Spookers lidi doopravdy vraždí. Musíme se tam zajít podívat.


V psychiatrické léčebně s námi bydlí argentinské dívčí trio Cocky, Viki a Carolina, Němka Nicole, Kanaďan Tom, Francouz Thibo a krajan Martin.
Argentinky a Nicole přijeli na Zéland se stejnými úmysly jako my, cestovat. Pokud nemáte žádnou představu o Argentině, tak je to země tanga, Diega Maradony a neuvěřitelně rychle mluvících lidí.
Tibo čeká na zimu až nasněží a on dostane práci v lyžařském servise ve Wanace. Francouz je naše spřízněná duše co se pečiva týče. Croissanty, bagety a francouzské pečivo mu snad chybí více jako nám žitný chleba. Vzpomínám si jak jednou s plameny v očích prohlásil: "I´m gonna eat like a pig back home!" (Doma budu jíst jak prase).
Kanaďan Tom se na Zélandu zapomněl po loňském mistrovství světa v rugby, přijel jako divák a zůstal jako námezdní pracovník. V nemocnici ho nejčastěji potkáváme u ledničky, kam pravidelně chodí pro pivo značky Grizzly.
Krajan Martin tvrdí, že se do Česka nemá důvod vracet a má v úmyslu procestovat pěknou spoustu zemí.


Celou nemocnici tedy obývá pouze jedenáct lidí! Cestujeme z extrému do extrému - v Rainbow Star chatka o velikosti čtyř metrů čtverečních a teď rozlehlá nemocnice, ve které když na vás vyjde řada s vytíráním podlah, to abyste si vzali v práci raději volno. Cesta z našeho pokoje do kuchyně by mohla být klidně vyhlášena za další zélandský Great Walk. Několik nemocničních pokojů je neobydlených, z jednoho jsme si udělali sušárnu, jiný slouží jako skladiště pytlíků s odpadky, do dalšího jsme si naskládali naše campingové vybavení a pár pokojů jsme ještě ani nestihli prozkoumat. K dispozici máme i kuchyň s takovým tím výsuvným okýnkem do jídelny, přesně jako to bývá ve školních jídelnách. Už nám tady chybí jen tlusté paní kuchařky a velký kanistr s horkým ovocným čajem.

Všichni obyvatelé nemocnice mají tak trochu posunutý den. Ve dvanáct se většinou sejdeme u snídaně. Do začátku směny v kiwi baličce Punchbowl zbývá šest hodin. To je doba, kdy se rozhodujeme jestli jet či nejet do obchodu vzdáleného dvacet kilometrů. Dále je tu možnost fotbalu s vysmátými Vanuaťany, procházka po areálu nemocnice (alternativně procházka v nemocnici), výlet k Tasmanovu moři na západní pobřeží, kde je písek černý jako noc anebo relax pod palmou s knížkou v ruce.


Chodit na noční má svoji výhodu - pracujeme v noci a volný čas trávíme za světla. Ovšem celý den nevědomky pokukujeme po hodinkách, jestli se už náhodou neblíží šestá hodina a jestli se není třeba začít chystat. Před prací zbývá uvařit oběd a připravit večeři. Každý den v 5:45 vyráží Odyssey na jednu ze svých posledních cest. Za pár týdnů letíme domů, je nejvyšší čas ji prodat. Do práce vozíme ukecané argentinské trio.



Balička je kousek za Kingseat. Za pět minut projíždíme kolem dřevěné cedule s modrým nápisem PUNCHBOWL (což v překladu znamená mísa na nápoje... divný název pro baličku), chvilku na to vystupujeme z auta, procházíme přes dvůr Punchbowlu, proplétáme se mezi bednami na kiwi, hlavně abychom si stihli včas píchnout. Šichta začíná 5:55 pm a jak říká náš supervisor Paul: "Začínáme 5:55 SHARPLY!"

...Co se týče té dřevěné cedule s nápisem PUNCHBOWL, tak tu právě dneska někdo ukradl :-)
...Co se týče našeho auta, tak to jsme prodali právě teď :-(



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuba Hýl Kuba Hýl | 2. května 2012 v 12:47 | Reagovat

Ahojte!
Opět jsem zhltnul dva měsíce vašich zážitků. Mám pocit, že po takové virtuální cestě k těm protinožcům snad už ani nemusím jezdit:-) Takže dík za zprostředkování...

Ještě něco, nedávno jsem viděl dokument, který mě dost vzal. Je to o člověku, který se rozhodl na kajaku přeplout Tasmanovo moře, takže téma by vám teď mohlo být docela blízké. Tak pokud budete mít někdy dlouhou chvíli... (viz odkazy níž)

Nízká (spíš otřesná) kvalita zdarma: http://topdocumentaryfilms.com/solo-lost-at-sea/

Vysoká kvalita za babku: http://www.movieberry.com/solo/

Mějte se a za chvíli ahoj doma!

2 verca verca | 3. května 2012 v 17:38 | Reagovat

jooo, tak to jsem videla. blazen!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama