close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

BLUE MOUNTAINS

23. dubna 2012 v 6:26 | Cuba
20. března 2012



Neochotně rozlepuju oči. Cosi se venku děje. Matně si vzpomínám, jak jsme včera večer našli tento zapomenutý kemp ležící na samém okraji útesu s názvem Govetts Leap. Pršelo tak, že jsme ani nevečeřeli, s vypětím všech sil jsme postavili stany a rychle zalezli. Blue Mountains by se měly přejmenovat na Rainy Mountains. Přitom vždy stačilo z hor sjet a hnedka bylo po dešti.

Ruch venku pokračoval. Rozepnul jsem stan a vidím dvě blonďaté hlavy pobíhající kolem auta. První hlava si mě všimla a s výrazným severským přízvukem řekla: "Zabouchli jsme si klíč." "To jsou Švédi," tipla Vendul.

Vylezli jsme ze stanu. Švédi se představili jako Švédi a vylíčili nám, jak si nedopatřením zabouchli dveře s klíčem uvnitř. Celkem průser, zvláště v Austrálii, kde na kilometry daleko nikdo nebyl. Kromě půjčení telefonu, jsme jim nemohli nijak pomoc. Zavolali na policii, tam jim odborně poradili, ať rozbijí okno (ale kdo by chtěl v zemi jedovatých pavouků jezdit bez okna). Nakonec se jim podařilo sehnat nějakého automechanika, který si naúčtoval za pětiminutovou práci šest tisíc.


V Modrých horách jsme si nejprve prohlídli skalní útvar Tři sestry. Tři několika set metrové vápencové sochy Australanům zřejmě připomínají ženské těla. Mi sochy pro změnu opět připomněly naše Adršpachy. Samotné Modré hory jsou ovšem úplně jiné než hory u nás. Ani bych pro jejich pojmenování nepoužil slovo hory, spíše útesy. Dlouhé údolí táhnoucí se od nevidím do nevidím, lemované vysokými tmavě nažloutlými vápencovými útesy. Na mnohých z nich jsou zbudované vyhlídky, takže se turista může na Blue Mountains do sytosti vynadívat. Zato procházet se v nic moc nedá. Jak zélandské tak australské lesy jsou většinou ponechány svému osudu, nikdo s nimi nehospodaří a tak kromě pár vyšlapaných stezek je les jedna velká neproniknutelná buš.


V roce 1908 obyvatelé Modrých hor dostali geniální nápad - vytesali ve středu jednoho z útesů šestikilometrovou turistickou stezku. O století později Australané stezku kompletně zrekonstruovali. Když jsem si o treku s názvem National Pass četl poprvé, nedokázal jsem si dost dobře představit jak a kudy stezka vlastně povede. A přitom je to tak jednoduché.


Pod vámi sráz a nad vámi skála. Z vrchu padají vodopády, kterým se jen těžko vyhýbá, protože stezka je úzká. Parádní výhledy do údolí a do korun stromů kde hnízdí bílí kakadu.


A aby toho nebylo málo, těsně vedle burácejících vodopádů s názvem Wenthworth Falls bylo vytesáno ve skále devadesát metrů vysoké Velké schodiště, po kterém jsme vystoupali až na samotný vrchol útesu, odkud jsme si prohlídli Wenthworthské vodopády z kakadu perspektivy.


Večer jsme se rozhodli zkulturnit a zastavili jsme naši káru před kinem Edge. Někde jsme četli, že kino má největší plátno v celé Austrálii. Ale náš film se promítal na plátně úplně obyčejném a tuctovém. Za to se zase dostavil PARADOX - z kina jsme odjeli stylově v nablýskaném fáru, ale spali jsme v bohem zapomenutém kempu na okraji útesu v promočených stanech.

Další den jsme podruhé navštívili Sydney (tam jsme na město změnili názor a vzali ho na milost). Když jsme pozdě večer město opustili, přišlo nám hloupé obtěžovat Štambikovu tetu a raději jsme přespali na kopci nad Wooloongongem. Byl tam pěkný plácek s posekanou trávou, oficiálně to byla vyhlídka, ale nikdo z ní už v noci nevyhlížel. Byli jsme tam jen my čtyři, divní slimáci a naprosté ticho. V dálce jsme viděli světla Woolongoongu.


Noční ticho náhle přerušil Vendulin výkřik: "Áaaa!" "Fůůj!" přidala se Verca. "Dyť ti to leze skoro po hlavě,"řekla a ukázala na chlupatého pavouka o velikosti dlaně, který spokojeně lezl po sedačce auta.

"Marja, ticho baby!" naštvaně okřikl holky Štambik. A s ledovým klidem smetl pavouka na zem a rozšlápl ho. Pavouk udělal Mlask a už jen trčel kolem okrajů Štambikovy sandály. "Vždyť nás někdo uslyší!" rozhořčeně dodal.

Ráno jsem definitivně zjistil, že ti divní slimáci nebyli slimáci. Udělal bych lépe kdybych šel v noci na záchod v gumácích, ne v sandálech. Neměl bych pak okolo prstů u noh přisátých šest pijavic. Fuj to bylo odporné, nešly nijak sundat. Malí přicucnutí slimáci, které nešlo odtrhnout. Natahovali se jak želatina. Brr! Když se mi je konečně podařilo odtrhnout, musel jsem zastavit krvácení. To se mi povedlo až večer v letadle.


Našim posledním výletem v Austrálii byla dopolední prohlídka největšího buddhistického chrámu na jižní polokouli - Nan Tien. Samozřejmě se nám povedlo už při vstupu prohřešit se proti protokolu. Paní zabalená v červeném hadru nám podala čtyři smradlavé doutnající tyčinky. Zapíchli jsme je do vázy s pískem, sundali boty a vešli do chrámu. Paní v hadru nás pozorovala s očekáváním. Prohlídli jsme si místnost s tisíci malými soškami obtloustlých Buddhů. Snažili jsme se chovat co nejzdvořileji, ale na tváři paní v hadru se stejně objevil vyčítavý úšklebek. Vendul dokonce konvertovala k buddhismu, ale i to bylo paní v hadru málo. Ani nám neřekla good bye, když jsme chrám opustili.


"Za ty vonné tyčinky v Nan Tienu jste měli zaplatit, když jste si je vzali," vysvětlila nám teta naše ranní faux pas. "A proč jste pro boha nepřijeli přespat k nám? Kde že jste to nocovali?" "Na vyhlídce nad Wooloongongem." "Vy jste spali tam mezi pijavicema?" tázavě se zeptala Tereza. Vendul, Verca a Štambik se na mě podívali a začali se škodolibě smát.

Se strejdou jsme si dali slivovici a pak jsme dvě hodiny zbavovali toyotu prachu, červeného písku z pouště, nánosů bahna a hlíny, kamínků a rozpláclých much, které jsme poctivě hromadili na předním skle po dobu našeho cestování. Přišel čas rozloučit se s Olbrechtovými a Cliffem a vyrazit zpátky k vidlákům na Zéland.

A výraz k vidlákům na Zéland nemyslím vůbec hanlivě. Rozlehlý Zéland se svými prťavými městy a oplocenými poli, farmáři v zabahněných gumácích, se šedesáti miliony ovcí a čtyřmi a půl miliony obyvatel oproti Austrálii působí jako vesnice. Země klokanů je přece jen vyspělejší, lidi mají větší platy, auta jsou modernější, domy novější, města pěknější a nejsou tak monotónní a bez designu jak na Zélandu. Přepadl nás stejný pocit, jako když se ze západní Evropy vracíte do Česka. Ale na druhou stranu se vracíme (a nikdy bych nečekal že to řeknu) domů, domů na Zéland.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama