close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

AUSTRALSKÝ OUTBACK

12. dubna 2012 v 4:39 | Cuba
13. - 14.března 2012




Zastavili jsme na oběd na odpočívadle uprostřed vyprahlé pustiny. Jakmile jsme otevřeli dveře auta, dovnitř se začal nemilosrdně valit horký pouštní vzduch. Třicet pět stupňů ve stínu. Horko k zalknutí. Rozpálená země, rozpálené kameny a ohnivé slunce na obloze. Dokonalé ticho přehlušoval jen šramot přečerpávajícího zrezivělého mlýnu, do jehož vrtule někdo vystřílel pár děr brokovnicí. Zkrouceným stromů okolo ta nesnesitelná výheň nevadí? Asi ne. Za to nám začínají vadit přilétávající masařky. Dámy a pánové vítejte v australském outbacku.


Chytrý slovník na seznam.cz anglické outback překládá jako daleké australské vnitrozemí. Austrálie je vyprahlá země. Bydlet se dá normálně více méně jen v blízkosti pobřeží, tak v rozsahu jednoho dne jízdy autem, pak se krajina začíná měnit v poušť. Samozřejmě i my jsme chtěli legendární australský outback pocítit na vlastní kůži.




Ten den ráno jsme pro jistotu přikoupili pár kanistrů s pitnou vodou. Na internetu jsem četl zajímavý článek, kde autorka radí: "Když se vám podaří z jakéhokoliv důvodu uvíznout s autem v australské poušti, okamžitě vypusťte vodu z chladiče. Vypít ji je první, co vás napadne, jakmile vám dojde pitná voda. A tahle voda vám dobře neudělá!"

Mouchy začaly být pěkně dotěrné. Rychle jsme pojedli a jeli dál. Ráno cesta ubíhala rychle. Na tempomatu jsme nastavili stovku a uháněli po silnici, která byla jako kdyby ji někdo narýsoval pravítkem. Štambik nám vyprávěl své strasti z předešlé noci, kdy nemohl usnout. Zaposlouchal se do rozhovoru několika lezců (vyznávajících klasické lezení s lanem po skále), kteří vysedávali venku pozdě do noci a pomlouvali ostatní lezce, kteří lozí po šutrech, stejně jako on. "Sem chtěl vylézt a něco jim říct, ale s blbcema se nemá cenu hádat," naštvaně ukončil historku.

Jenomže pak se asfaltka změnila v červeno hliněnou cestu s krátery jak na měsíci a my jsme museli zpomalit ze stovky na třicet, abychom neodrovnali tlumiče. Do toho ty otravné masařky u oběda a spalující vedro. Před námi tisíc kilometrů. Rázem nikomu do řeči dvakrát nebylo.


"A když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde," vyhrával nám z radia Nohavica a my jeli dál po červené cestě vstříc mihotajícímu se obzoru. Takhle jsme jeli celé dva dny. Díky bohu hlínu po dvou stech kilometrech zase vystřídal poctivý asfalt, ale i tak dvě stě kiláků třicítkou, to byla pořádná zkouška nervů.

Když jsme vyjeli z červené pouště a vjeli do trávou porostlé polopouště, byl už večer. Projeli jsme třemi malými zaprášenými městy, kde bych bydlet nechtěl ani za milion dolarů, občas jsme zahlédli pasoucího se emu, několikrát jsme v příkopu u cesty viděli mrtvého klokana. Taky jsme poctivě zamávali na každé protijedoucí auto a kamion, protože se to na poušti zkrátka dělá. Když jsme v kempu pod košatými stromy nedaleko města Balranald stavěli stany, všimli jsme si pavouka s černo-žluto pruhovaným zadkem, s takovým jako mají vosy a v noci se nikdo z nás neopovážil jít na záchod.


Další den bylo cílem dojet zpátky do Snowy Mountains, chtěli jsme se znovu pokusit o výstup na Mt Kosciuszko. Den se nesl v podobném duchu jako ten včerejší, akorát plány nám malinko zkomplikoval chlapík v oranžové vestě s kulatou značkou stop. "Do města Hay se nedostanete, cesta je zaplavená. Musíte to objet spodem, přes Denilliquin," nařídil nám. Tak trochu jsme s tím počítali. O záplavách na jihu státu New South Wales, kterým jsme právě projížděli, se mluvilo všude. (Vsadím se, že i u nás doma v Česku). S železnou pravidelností, vždy na konci léta po větším lijáku, přijdou záplavy. Není se čemu divit, všude je jen rovina a když se řeka vylije, zaplaví oblast na kilometry daleko. Naštěstí pro nás řeky kulminovaly před několika dny, takže hlavní tahy už byly průjezdné.


Konečně ustoupila i polopoušť. Krajina vypadala opět "normálně" a znatelně se taky ochladilo. O pár hodin později jsme přejeli hranice národního parku Snowy Mountains. A zažili jsme další prekérní situaci.


Kolem hořel les. Nejprve jsme si toho vůbec nevšimli. Z lesa se kouřilo, ale to mohl třeba někdo pálit listí. Jenomže pak kouř zhoustl. Plameny nebyly vysoké a vypadalo to, že se zatím drží jen při zemi. Hořely hlavně spadané větve, listí a suchá tráva. Jenomže oheň neměl konce. Táhl se podél cesty, sotva dvacet metrů od nás.

Zpomalili jsme a nevěřícně hleděli na ten doutnající les. "Ty vole, jedeme zpátky," vyhrkla Vendul. Regulérně hořel les! Ale na Mount Kosciuszko jiná cesta nevedla. A navíc to ani nevypadalo, že by se požárem někdo vzrušoval. Žádní hasiči v požárnických autech a vrtulníky kropící požár. Přidali jsme plyn a jeli dál, až jsme hořícímu lesu nadobro ujeli vysoko do hor, pod Mt Kosciuszko, kde jsme se utábořili na noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama