close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

AUSTRÁLIE

1. dubna 2012 v 11:31 | Cuba
Olbrechtovi

5.- 6.března 2012


Kolem je naprostá tma ticho. Nedaleko lavičky, na které sedím, stojí naše dva stany. Kempujeme kdesi poblíž zátoky Jarvis uprostřed lesa. Stromy jsou ladně štíhlé a vysoké a vůbec celý les je daleko vzdušnější než lesy na Zélandu. Vzduch je teplý a voní mořem a jehličím. Ostatní ve stanech už buď spí anebo si čtou. Ještě než půjdu taky spát, chci si napsat pár poznámek, co se vlastně za ty dva dny, kdy jsme vkročili na australský kontinent, stalo. V tom někde poblíž křupla větev. A další. Křup. Mám mít strach? Po tom co nám řekla teta?

Štambikovu tetu Pavlu jsme na letišti mezi postávajícími lidmi poznali dříve než Štambik. A to i přes to, že jsme ji nikdy před tím neviděli a že byla opálenější více než Australani. Jak je to možné nevím, asi šestý smysl aktivovaný v cizině. Let Auckland - Sydney proběhl bez větších komplikací, až na to, když ochranka našla u Štambika v přiručním batohu zapomenutý kapesní nůž. A kupodivu ho sním pustili do letadla. Vůbec nerozumím tomu, na co tam ti sekuryťáci teda jsou.


Teta nás pozvala k sobě domů do Wooloongongu. "Je to kousíček za Sydney," řekla teta. Zhruba po osmdesáti kilometrech nám bylo divé, že pořád jedeme v autě. Při našem pozdějším putování Austrálií jsme však zjistili, že osmdesát kilometrů u protinožců je vlastně blíže než když u nás v Česku řeknete "je to tady za rohem".

Po cestě v autě jsme na tetu chrlili jednu otázku za druhou. Ale konverzace se stejně stočila ke zvířatům. K těm jedovatým, protože těma se to v Austrálii jen hemží. V našem průvodci stojí, že tady žije nejvíce jedovatých a nebezpečných potvor na světě. Když si o těch hadech, pavoucích, štírech, žralocích, krokodýlech a žahavých medůzkách před odletem četla Vendul, vypadalo to, že na místě stornuje letenky.

"Hadů tu je dost. Bolí to když kousnou. Vidíte, teď jsem zrovna někde četla, že jeden vlezl do stanu nějakému Němcovi a kousl ho do pytlíka," dráždila nás teta "A taky jsem jednou takového zeleného našla na záchodě. Tomu pak Ivoš lopatou usekl hlavu. Musel, nevěděli jsme jestli je jedovatý nebo ne." Tetu vzpomínka pobavila, zato my jsme se na sebe zmateně podívali. "Pak je tu jeden had, který když vás kousne, tak prý si máte rovnou zavolat kněze..."

Křupla další větev. Snažím se posvítit na místo, odkud přichází to praskání a šramot. Chabý kužel světla mojí skomírající čelovky však nedosvítí dál než tři metry. Měl jsem si koupit nové baterky. V tom se ve světle objeví chlupatá vačice. Malá, se špičatýma ušima, růžovým nosem a huňatým ocasem. Fuj to sem si oddychl. Ale pak jsem si vzpomněl na toho pavouka a zamrazilo mě.


"Ale takoví ti velcí chlupatí pavouci tu nejsou, že ne?" opatrně se zeptala tety Vendul. "Ale to víš že jo," odpověděla teta a sjela z dálnice na Wooloongong. "Ale ti nejsou nebezpeční. To jsou kamarádi. Ti malí jsou. Ti co žijou na stromech nebo v zemi. Třeba ten Red Back." Red Backa jsme v Austrálii nepotkali. Za to takového toho velkého chlupaté hned první večer na verandě u Olbrechtů.


BUM. Něco dopadlo na stůl. "Do prdele co to je!" vyjekl sem do tmy. Na stůl ze stromu skočila vačice. A další začaly přicházet z lesa a koulily na mě ze tmy svoje mrtvolné oči. Vačice jsou neškodné, ale začaly být v přesile. Raději jsem to zabalil a zalezl do auta. Kdo by čekal, že vám do australských pouští v autopůjčovně nabídnou takové fáro?


Sedan Toyta Camry Sportivo s rokem výroby 2011 a třiceti tisíci najetými kilometry. Chlapík co nám ji půjčoval netušil, že s tím bílým fárem přejedeme dvě pouště, najedeme přes pět tisíc kilometrů, vyzkoušíme tlumiče na outbackových cestách, budeme v něm spát, jíst a bydlet skoro tři týdny. A ještě nám nabídl studentskou slevu.


O autopůjčovně nám řekl strejda Ivoš u výtečné večeře, při které nechyběla Plzeň, slivovice a borůvková buchta. Pochybuju že má někdo v celé Austrálie větší zásobu slivovice, než Ivoš ve svojí spíži.Večeřeli jsme my čtyři, Pavla, Ivoš a jejich dvě dcery Tereza a Jessica, kolem stolu běhal pes Cliff a hledal, co by sežral. Dostali jsme několik tipů na výlety, kam v Austrálii a cestovatelský plán byl tímto skoro hotov. Místo na sever na Velký bariérový útes, pojedeme na jih, na Melbourne. Sice jsou tam dole na jihu záplavy, ale na Bariérový útes je to jak přejet Evropu.

Další den ráno, po příjemné noci strávené na měkké posteli, jsme si půjčili auto a vyrazili. Nejprve jsme navštívili přímořské město Kiama, kde byly ve skálách díry, ze kterých stříká za přílivu voda. Blowholes byly podobné jako na Zélandu a podobně jako na Zélandu z děr nic nestříkalo. Potom jsme si prohlídli zátoku Jarvis a nakonec blízko zátoky našli uprostřed lesa kemp.


Projížděli jsme kempem, hledali místo na parkování, když v tom ze křoví vyskočil klokan. Dupli jsme na brzdu, vyskočili z auta s foťákem a chlebem v ruce a sledovali klokana. Abych byl přesný nebyl to klokan, ale jeho menší brácha wallaby. Teda sestra, protože na břichu měla vak a v tom vaku nedávno narozené wallaby klokaňátko.


Nic, už je pozdě. S dveřmi auta jsem při vystupování hlasitě bouchnul, abych vystrašil mrtvolné oči civící na mě ze tmy. Nevypadalo, že by se lekly a civěly ze tmy dál. Tak snad do stanu nepolezou. A když jo, mám smůlu. Nemůžu jim tady beztrestně rozbít hlavu šutrem jak na Zélandu. Nejenom, že mě tady za to nikdo nepochválí, ale asi by mě i zavřeli - vačice jsou zde chráněné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama