Pátek 2.března - Neděle 4.března 2012

Čtvrtého března v 10:43 se v DOC na severní straně Mt Egmontu rozezní telefon a kdosi vezme sluchátko "Haló? Slyšíme se?" zeptá se Štambik a pokračuje, "spali jsme v horské chatě Konini. Cesta je zablokována popadanými stromy. Uvízli jsme tady..." Tú, tú, túúúú. A v telefonu ticho. Signál přerušen. Asi přetížená síť. Po včerejší větrné smršti se není čemu divit. Tak a je to pytli, jsme tu dokonale odřízlí.

Vracíme se zpátky do chaty Konini do lesa pod Egmont. Cestou kličkujeme mezi popadanými palmovými listy a polámanými větvemi. Stěrače stírají na plné obrátky. Nikomu z nás se zpátky do chaty nechce. Alespoň máme střechu nad hlavou. V noci někde spadl strom na elektrické vedení a elektřina vypnula. Bude zima. Už nikdy nebudu říkat zima jak v Rusku, ale zima jak na sopce. Zabalíme se do dek a spacáků a jediné co budeme moct dělat je číst si. Nad námi proletěl vrtulník.
Seběhlo se to všechno nějak rychle. Vlastně jsme na chatě Konini spát neměli. Byli jsme domluvení s Mončou a Honzou, že se potkáme u nich na kraví farmě, kde zrovna pracovali, poblíž města Wanganui. Jenomže to by Honzu nesměla skolit střevní chřipka a nesměl by problít celou noc. A odvést si nějakou srací a blicí virózu do Austrálie jsme nechtěli. Ten den nebylo vyloženě škaredě, ovšem jak by řekl jeden náš kamarád, rekreovat se taky zrovna nedalo. Výstup na sopku Egmont byl odložen. Bloumali jsme bezcílně národním parkem Taranaki. Pak jsme objevili chatu Konini.

Luxusní, prostorná dřevěná chata s několika ledničkami, sporákem, elektřinou, sprchou a topením. Za stejnou cenu jako nocleh v kempu. Navíc jsme se v radiu doslechli o blížící se bouřce, nemohli jsme proto riskovat spaní ve stanu při vichřici 90 km/h. Když nám v místní pobočce DOCák předával klíče, byli jsme nadšení.
Pak přišla noc. Vítr zesílil. Ochladilo se a venku to začalo hučet. Místo postele jsme si ustlali vedle topení. Pak se vítr změnil ve vichřici a my se začali modlit, aby vítr nebohou Konini chatu nesrovnal se zemí. V chatě to praskalo a vítr lomcoval se střechou. Za okny lítaly větve stromů a neskutečně pršelo. Vendul do toho všeho předpovídala výbuch sopky Mt Egmont. Jestli jsme tu noc všichni dohromady naspali víc jak osm hodin, tak to bych se divil.
Ráno vítr ustal, ale déšť ne. Hustá mlha dokreslovala tu mizérii okolo. Popadané stromy nás dokonale uvěznili. Zbývalo jen čekat. Na dřevěné stěně visel plakát se sopkou Mt Egmontu a pod ním byl strohý nápis. When you can see the mountain it is going to rain, when you can not it is already raining. (Když je sopka Mt Egmont vidět, brzy bude pršet, pokud vidět není, tak prší). Jak trefné, pomyslel jsem si a přehodil jsem přes sebe další deku.
Za jak dlouho nás někdo vysvobodí? Vždyť nám za třicet hodin letí letadlo. Vymýšleli jsme krizový plán. Pokud se nikdo neobjeví, budeme se muset těmi stromy prosekat. Sekeru vozíme v autě už půl roku a ještě jsme ji k ničemu nepoužili. Že by přece nakonec přišla její velká chvíle?
Někdy pozdě odpoledne jsme zaslechli zvuk motoru. Na okno chaty zaklepal silničář v křiklavě žluté kombinéze. Za ním stál monstrózní traktor křížený s bagrem. "Chcete jet dolů?" zeptal se. "Máte jedinečnou šanci. My jedeme pryč a můžou spadnout další stromy." Okamžitě jsme prchli z toho horského vězení se jménem Konini.

Dole pod Egmontem ve městě Stradford jsme zjistili předpověď počasí. Další den bude pěkně. Taky jsme zjistili proč nad námi ráno pořád dokola lítal vrtulník. Před dvěma dny se na Egmontu ztratil turista. Tak jen doufám, že se mu povedlo dneska v noci v tom vichru někde ukrýt, jinak budiž mu lehká zem.
Výstup na sopku definitivně rušíme. Nemáme dost času. Zítra bychom museli v jednom dni šlapat sedm hodin na Mt Egmont a zpátky a pak dalších sedm hodin jet co nejrychleji na letiště do Aucklandu a stíhat letadlo. Raději si sopku prohlídneme z dálky.
Objíždíme sopku a kempujeme na její západní straně. Poslední zbytky deště spolu se sluncem nám nad stany vytvořily parádní duhu. Egmont však ještě vidět není, na ten musíme počkat do příštího rána.

Představte si rozlehlou krajinu rovnou jak placka. Přesně doprostřed umístěte kužel s useklou špičkou o celkové výšce dva a půl kilometru a vršek kužele zasypte sněhem. Přesně takhle jme viděli Mt Egmont, když jsme ráno rozepnuli stan.

Celé dopoledne jsem jezdili kolem sopky a hledali místo, odkud ji nejlépe vyfotit. Vždyť jsme tak velkou sopku viděli poprvé v životě. A navíc takovou učebnicovou. Díky vichřici byl celý její vršek bílý. Škoda že nemáme čas vystoupit na vrchol, mám pocit, že dneska bychom viděli až do Austrálie.
Po cestě do Aucklandu není čas na žádné velké výlety. Praktikujeme klasickou autoturistiku. Dojet k nějaké atrakci, vystoupit, rychle si ji prohlídnout a spěchat k atrakci další. Ve městě New Plymouthu jsme se vyškrábali na jeden z malých špičatých kopců, které se dohromady jmenovaly Sugar Island, abychom si z ptačí perspektivy prohlídli roztahané písčité pláže a naposledy se rozloučili se sopkou Mt Egmont, na kterou už pravděpodobně nikdy nevystoupíme.

Další krátká zastávka byla na pláži s pískem černým jako uhel.


Celou pláž od vnitrozemí odděloval dlouhý hliněný útes, ze kterého na několika místech stékaly malé vodopády.


No a nakonec jsme se zastavili na prohlídku městských botanických zahrad ve městě Hamilton.


Taky jsme poprvé na Zélandu zabloudili. To když jsem si večer v Aucklandu spletl mezinárodní letiště s letištěm vojenským, které bylo přesně na opačném konci města. Na letišti jsme se vyčerpaně svalili do nepohodlných sedaček a čekali na odbavení.
hurááá jste zpátky :-)