KIWI A DAMARONĚ

2. března 2012 v 8:00 | Cuba
Sobota 4.února 2012 - Neděle 5.února 2012



Plavání s delfíny nás tak vyčerpalo, že sotva co jsme dojeli do kempu, postavili stany a něco snědli, usnuli jsme jak když vás do vody k delfínovi hodí. Co se tu noc zdálo Vendul a Verce netuším, zato Štambíkovi se muselo zdát o jeho kamarádech.

Uprostřed noci jsem šel na záchod, k nejbližšímu stromu, když v tom najednou slyším divný zvuk. Povědomý zvuk. Kde jsem to sakra jenom slyšel. Chvilku mi trvalo si vzpomenout, bylo to v zimě, v Arthur Passe. Tak přesně dělá kiwi!

Ráno nám majitelka kempu, mimochodem bezvadného a levného s teplou sprchou a ledničkou, řekla, že kemp leží na ostrově Aroha. Ani jsme si včera nevšimli mostu, teda spíše násypu, který odděloval ostrov od pevniny, protože všude kolem rostly stromy, palmy, keře, zkrátka kempovali jsme v ostrovní džungli.

"Taky máme na ostrově kiwiho," dodala majitelka pyšně. Poďte, pustím vám o něm video." V noci jsem měl pravdu, ten pisklavý zvuk "kiuii, kiuui" vyluzovala samička kiwiho. Vendul se ke mně otočila, nadšeně se usmála. Věděl jsem, že se následující noc nevyspím, že budeme běhat po lese s baterkou a foťákem, dokud kiwiho nenajdeme.


Dopoledne jsme strávili prohlídkou ospalého města Keri Keri, kde se nacházel nejstarší kamenný dům na novém Zélandu - Stone Store. Dům sloužil jako obchod se smíšeným zbožím a byl tak starý až se divím, že se vůbec dochoval. Postavený byl v roce 1835. Holt lidská historie na Zélandu je krátká.


Odpoledne jsme si prohlídli pláž Opito Beach, večer grilovali, co se dalo. Kuřecí křídla, cibuli, párky, mrkev, chleba a lilek. Potřebovali jsme energii, v jedenáct večer totiž začínala expedice Kiwi.


Štambika a Vercu vydatná večeře zmohla a z výpravy se omluvili. Zbyl jsem jen já s Vendul. Čelovky jsme oblepili červeným igelitem, abychom kiwiho nevylekali. Ten den jsme se nemyli, nepoužívali voňavky a repelent, jak nám poradila majitelka kempu. Kiwi má dobrý čich a bojí se všeho, co nevoní přírodně.

Za svitu tlumeného červeného světla jsme vkročili do hustého lesa. Našlapovali jsme potichu. Všude okolo tma jak v pytli. Nemluvili jsme. Oči na šťopkách. Splynuli jsme s lesem.

"Ouii, ouii," ozvalo se ze tmy. Pak šramot, dusot. Kiwi začal hrabat. S Vendul jsme se na sebe podívali. Je tady! Kousíček od nás!

Stáli jsme na místě jak dva stromy a čekali. Minutu, dvě, pět. Pak se objevil kiwi. Malá hnědá chlupatá koule. Vypadal úplně jako to ovoce. Ve předu dlouhý tenký zobák, kulaté tělo na masivních slepičích nohách. Vůbec nevěděl, že ho pozorujeme a s klidem šťáral zobákem v zemi a dupal. Vendul pomalým pohybem vytáhla foťák. Zaměřila a kiwiho navěky zvěčnila. Schválně, jestli ho na fotce najdete.


Fotili jsme bez blesku, ale i přesto se kiwi polekal a utekl do houštin. Celý ostrov Aroha jsme obešli dokola a kiwiho potkali ještě jednou. Můžeme tak hrdě prohlásit, že jsme jako jedni z mála viděli kiwiho na vlastní oči ve volné přírodě. Pamatuji si na slova Robina Knighta: "Vidět kiwiho venku to chce kus štěstí." A to my, co se týče zvířat, na Zélandu, jak se zdá, máme.

Jablka v Napieru už dozrávala, museli jsme naši pouť ukončit. Nicméně byla by škoda nepodívat se Tane Mahutu, boha pralesa. Ten je starší než my všichni dohromady, dokonce starší než Mohamed nebo Kristus. V pralese sídlí od počátku věků. Rok co rok, rostl, sílil a nabíral na objemu. Nyní měří stejně jako dvacetiposchoďový panelák a v obvodu má něco přes čtrnáct metrů. A na krku přes dva tisíce let.

Ještě než jsme boha navštívili, projeli jsme maorskými městy Kaikohe, Pakanae a Opononi. Oprýskané dřevěné domy, děti posedávající na ulicích, dospělí opření o polorozpadlé ploty. Chudé středozemí severu. Žádná práce, chudoba z tohoto kraje přímo čišela. Úplná zélandská Osoblaha. Nezastavovali jsme, jen jsme profrčeli k západnímu pobřeží.



Na úplný sever severu jsem se nedostali. Je tam prý devadesátimílová pláž a nekonečně dlouhé písečné duny. Moře vody a moře písku. Stali jsme na kopci, za námi zelené pahorky, za nima prales. Před námi duny a na západě hučelo Tasmanovo moře. Hleděli jsme na ten písek, na to moře. Pak jsme nasedli do auta a jeli za Tane Mahutem.


Na pralesního boha jsme hleděli s otevřenou pusou. Připadali jsme si před ním tak malí. Na světě snad není většího stromu. Nevěřícně jsme zírali. Z mohli jsem se jenom na ubohé "no ty vole!" Pochybuju, že jakákoliv fotka, či popis dokáže vystihnout majestátnost tohoto stromu. Člověk ho musí spatřit na vlastní oči, jinak to prostě nění ono.


Do Napieru zbývalo ujet sedm set kilometrů. Což dělá po zélandských silnicích nějakých dvanáct hodin. A to je konec našeho putování na sever severu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama