Sobota 28.ledna 2012

V devět hodin dopoledne jsme koupili vstupenky a čekali spolu s ostatními turisty před maorskou vesnicí Whakarewarewa na průvodce. Z dálky přicházel houpavou chůzí chlapík s podivným ubrusem přehozeným přes rameno a s úsměvem od ucha k uchu.
"Kia ora," pozdravil maorsky. "Budu váš dnešní průvodce vesnicí Tewhakarewarewatangaoteopetauaawahio," pokračoval naštěstí v angličtině. "Moje jméno je blablabla blabal blablabla blabla blabla bla (nezapamatovatelný tří řádkový název ). Pokud se budete chtít na cokoliv zeptat, oslovte mě a já vám rád odpovím." Od této chvíle nám bylo jasné, že se na prohlídce termální vesnice nudit rozhodně nebudeme.

Vysmátý průvodce nakonec prozradil i svoje anglické jméno a objasnil krkolomný název vesnice. "V překladu Tewhakarewarewatangaoteopetauaawahio znamená shromaždiště válečných skupin Wahia. Jméno vesnice je dlouhé, tak ho zkracujeme jen na Whakarewarewa. Pro Kiwáky je i ale toto nezapamatovatelné, proto používáme jen Whaka. Správná výslovnost Whaka je [Faka], to zní v agličtině blbě, tak říkáma raději [vaka]."

"Můj lid přišel na území vesnice velmi dávno," pokračoval Robert. "Ve čtrnáctém století jsme vesnici přepadli, zabili náčelníka a zabrali dobité území."
Celá skupinka lidí se tázavě podívala na průvodce. Ten když pohled zaregistroval řekl: "Samozřejmě existuje i pěknější verze příběhu - vyhráli jsme válku."


Vesnice byla od okolí oddělena potokem. Když jsme přecházeli po mostě, dole ve vodě se koupaly maorské děti. Jakmile nás spatřily, začaly na nás pokřikovat: "Money, money!" Všichni jsme vstupné zaplatili, tak co má tahle komedie znamenat, čekali jsme vysvětlení.
"Vesnici jsme pro veřejnost otevřeli v polovině dvacátého století," řekl průvodce. "Hloupí turisti začali do řeky házet mince. Věřili, že jim to přinese štěstí. My na nic takového nevěříme a tak jsem si tady jako kluk vydělal slušné kapesné. Dneska si děti vydělají okolo osumdesáti dolarů denně." klepal si na čelo Robert. "Zkuste dětem hodit dolar, skočí pro něho i z mostu... Když tam hodíte pětidolarovku, to tam skočím taky."

Procházeli jsme centrem vesnice a poslouchali zajímavý výklad. Odevšad se kouřilo - z komínů i ze země. Bylo cítit jak nám z pod noh sálá teplo. Kolem malých dřevěných domků pobíhaly děti. Vesnice rozhodně nevypadala zastarale a nesnažila se být skanzenem. Místní Maoři vesnici prezentují jako "živoucí termální vesnici," takže na plechových střechách nechyběly satelity a u dřevěných domků zaparkovaná moderní auta.

"Co je tohle?" zeptal se kdosi z turistů a ukázal na ucpanou kouřící díru. "To je naše parní trouba," odpověděl Robert. "Pára vycházející z díry má devadesát stupňů. Než ráno odejdeme do práce, do díry položíme maso zabalené v alobalu. A když se vrátíme unavení domů, je večeře připravená. Má to jednu zatraceně dobrou výhodu - maso nemůžete spálit, jen jde dobře od kosti."
"Stejným způsobem používáme i horké jezírka," ukázal na jedno poblíž. V jezírku vaříme zeleninu a v páře maso."

Prohlídka pokračovala dál. "Dávejte si pozor kam šlapete," zdůraznil průvodce. "Půda je tady velmi křehká. Když náhodou šlápnete na tenkou vrstvu hlíny, můžete se propadnout do nového vařícího jezírka. Ale nebojte, my jsme hodný kmen, pokud se tak stane, pojmenujeme tento nový termální bazének po vás."
Robert byl rozený komik. Nejvíce se mi líbilo, když mu byla položena otázka, jestli bydlí ve vesnici. "My mladí se snažíme být samostatní. Odstěhovali jsme se sto padesát metrů za řeku. Ale na večeří a praní prádla chodíme k rodičům."
U jezírka s bublajícím bahnem se zeptal zvědavý japonský turista, zda-li má bahno léčivé účinky "To nevím, ale dobře se jím hází" dostalo se mu odpovědi, zato voda je rozhodně má." Proto si tady obyvatelé vesnice vybudovali lázně. A všichni se koupeme nazí, jsme jedna velká rodina."
Zase ty zvědavé pohledy turistů.
"No co, navzájem se neočumujeme! Když muž vyleze z bazénku, zakryje se jednou rukou. Ti šťastnější dvěma. A je vyřešeno."

"Teď bych vám správně měl ukázat ještě jeden bazének s bublajícím bahnem," pokračoval ve výkladu průvodce, "ale nemáme čas, musíme stihnout maorské představení. Navíc všechno bahno bublá a smrdí stejně..." (Dobrý průvodce ne? :-)

Všichni turisti si posedali na dřevěné lavice a nažhavili foťáky. Na podium nakráčeli Maoři v sukních a začali zpívat a tančit.

Taky předvedli bojový tanec Haka, který mají ve zvyku tančit All Blacks před ragbyovým utkáním.


Tímto byla prohlídka vesnice prohlášena za kompletní. V místní restauraci jsme si ještě dali výtečnou máslovou kukuřici vařenou v páře a jeli dál na sever.
Výraz toho muze na leve fotce dole mi pripomina film Pan Velryb :D