PLÁŽE SEVERU

26. února 2012 v 10:22 | Cuba
Neděle - Pondělí 30.1.2012




Waihi, Whangamata, Gemstone, Hot Water, Whananaki, Sandy Bay. Co mají tyto názvy společné? Některé jsou maorské, jiné krkolomné. Všechny do jednoho však najdete v turistických průvodcích. Jedná se o názvy vyhlášených pláží na poloostrově Coromandel a nedaleko oblasti Bay Of Islands. Navštívili jsme každou z nich a zároveň na žádné nestrávili tolik času, aby se nám okoukala.


Pláže Waihi a Whangamata

Pláže Coromandelu se táhly tak daleko, kam až naše oko dohlédlo. Když se po nich člověk procházel, kráčel v horkém bílém písku a kolem něj vanula příjemná bríza. Okolo křičeli rackové s oystercatchery a na klidné hladině jindy burácejícího Pacifiku plavaly volavky bílé. Co by ovšem mohlo našeho procházejícího zmást, by byla teplota vzduchu. Jeden by čekal, že v subtropické oblasti Severního ostrova bude dusno jak ve skleníku, v poledním slunci bude marně vyhledávat stín a jediné, co ho bude ochlazovat, bude jeho vlastní pot. Omyl. Slunce je povětšinu času částečně zahaleno v mracích, jenž se táhnou v širokých bílých pásech od obzoru k obzoru. A tak tomu je na severu den co den. Alespoň toto léto.


Pacifik je zrádný oceán. Dělá si co chce a nám se ho doposud nedaří pochopit. Od té doby, co jsme si koupili surfy, jako by mu došly baterky. Celou zimu a jaro chrlil jednu vlnu za druhou a plival je na pobřeží, ale teď uprostřed léta stávkuje. Asi se vzhlídnul v Jadranu, protože se tak i chová. Proč sakra nemůže dělat vlny jako dřív. Na Coromandelu jsme surfovali jen jednou. A to za odlivu, což je nepříjemné. Spodní proudy vás táhnou na otevřený oceán a vlny jsou nic moc. Upřímně nás Pacifik svým klidem štval, protože jak pláže Waihi a Whangamata jsou vyhlášené surfařské metropole.


Pokud se chcete slunit na pláži, musíte nejprve zdolat písečnou dunu. Ta je zde proto, aby lámala nepříjemné větry vanoucí od moře. Proč o tom ale píšu. Hladina oceánu není obvykle z příjezdové cesty přes tu obrovskou hromadu písku vidět. Oceán se před vašimi zraky otevře jakoby najednou a rychle, jakmile zdoláte dunu. My leželi právě za takovou dunou a měli možnost pozorovat nově příchozí na pláž.

Vypadalo to asi nějak takhle. "Ouu, co se stalo s oceánem?" divil se děda, když poprvé spatřil nezpěněnou hladinu. "Ty vole, kde jsou vlny?" ptal se jeden kluk druhého, oba se surfy v podpaží. "To sem ještě neviděla!" prohlásila paní v bílém klobouku. Zkrátka i pro místní událost ojedinělá.


Zélanďané si s oceánem, narozdíl od nás hlavu nelámali. Měli možnost jiných aktivit, než jen surfing. Tak například několik rodin hrálo kriket. Jiní pouštěli draky. Taky se zde venčili a cvičili psy. V ústí řeky, která se vlévala do oceánu se chytaly ryby a proti proudu pádlovali kajakáři. Docela rozšířený je i paddleboarding - stojíte na dlouhém prkně s ještě delším pádlem v ruce a pádlujete kam se vám zamane. Malí kluci si házeli s rugbyovým balónem (kdyby si kopali s normálním kulatým, možná bychom se i přidali, ale všude je jen balón šišatý). Vítr osedlali windsurfeři a řidiči zvláštních tříkolových vozítek, které táhl malý padák unášený větrem. Nám čtyřem nezbývalo zhola nic jiného, než pozorování oněch lidí anebo čtení.

Když oceán při odlivu dostatečně ustoupil, jsme se vydali na ostrov. Přes den jsme si k němu plavat netroufli. Verca plavkyně by to zvládla, ale já bych se třikrát utopil. Na ostrov jsme došli skoro suchou nohou. Takovou atrakci si samozřejmě nikdo nesměl nechal ujít a tak z pobřeží na ostrov vyrazil průvod lidí, aby následně zjistil, že na ostrově samotném vlastně nic není. Ovšem celé panorama ostrov - oceán - pobřeží a zapadající slunce bylo dech beroucí.

V blízkém DOC kempu jsme zastavili u recepce a zazvonili na zvonek. Otevřela nám tlustá paní a srdečně se s námi dala do řeči. Tahle vlastnost se mi na Zélanďanech líbí. Sice jsou to původem studení čumáci z Anglie, rozhodně ale po svých prapředcích tuto vlastnost nezdědili. Od recepční jsme se dozvěděli, že na brodu do kempu minulý týden uvízlo auto, předpověď počasí na čtrnáct dnů dopředu a o jejím trápení s manželem, který místo toho aby nám ukázal plácek na kempován, si jezdí kdesi po kempu na motorce a vykecává. Měli jsme hlad, tak jsme paní po čtvrt hodině taktně přerušili: "My raději půjdem pana manžela najít." "Ok, běžte za ním. Ale vyřiďte mu, že s takovou už dlouho můj manžel nebude!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama