OPLOCENÁ KRAJINA

29. února 2012 v 9:31 | Cuba

Středa 1.února 2012


Oficiální kemp byl daleko a blízké kopce slibovaly možnost přespání nadivoko. Vždycky je to risk. Buď ušetříte dolary anebo projedete kilometry cest bez kloudného výsledku. Každý kousek země někomu patří, každý kousek země včetně lesů, skal, kopců a luk je proto oplocen. Najít pár čtverečních metrů pro dva stany nemožné. Jak snadné to máme u nás v Česku.

Jedeme po prašné cestě, daleko od posledního domu. Okolo ploty. Pět, deset, dvacet kilometrů. Asfaltová cesta se změnila na štěrkovou a ta později na hliněnou. Pořád ploty. Zvažujeme kempování u krajnice. V tom se před námi objeví brána a za ní jakési JZD. Je to v pytli. Otočit auto a vyrazit zpátky, do jiného oploceného lesa či kopce.

Další den nás čeká dlouhý přejezd na sever severu do oblasti se stovkami ostrovů - Bay of Islands. Sjíždíme z hornatého Coromandelu, projíždíme zélandskými pobřežními lesy lush forest. Krajina kolem Aucklandu je rovná jako placka, provoz začíná houstnout. V dálce vidíme dominantu největšího zélandského města - Sky Tower spolu s desítkami výškových budov. V centru Aucklandu ochutnáme traffic jam, když uvízneme v dopravní zácpě. Naštěstí ne na dlouho a už vyjíždíme za město, rovnou do dalšího pralesa, jehož jméno si už nepamatuju.


Kvalita povrchu hlavních zélandských tahů a okresních cest je ukázková. Tady ale všechna "ukázkovost" tuzemských cest končí. Ne že by snad ostatní cesty nebyly sjízdné, i ty prach obyčejné venkovské jsou méně děravé než cesty první třídy u nás. Jejich problém je v tom, že jsou pokroucené jak paragraf. Zélanďani ještě nevynalezli tunel. Země je to hornatá a všechny kopce musíte přejet. Serpentiny, zatáčky, točky, zákruty, klikatiny, hrůza po tom jezdit. Zlatá Evropa, zlaté tunely pod Alpami, zlaté tunely skrz naskrz provrtané Norsko.

Při naší cestě na sever severu jsme si všimli zajímavé věci. Když cestujete ze středu Evropy na jih, krajina se mění. Ustupujou listnaté lesy, pak i jehličnaté, zelenou trávu střídá spálená, přibývá zakrslých jehličnatých keřů a pichlavých bodláků. Čekali jsme, že ve zdejších sub tropech to bude podobné. Ale čím víc na sever, tím víc nám vnitrozemské okolí připomínalo krajinu středu Evropy.

Ve městě Whangarei jsme doplnili info v informacích. Městem tekla široká řeka. V jednom místě řeka padala z výšky dvaceti šesti metrů. Na městský vodopád přece jen často nenarazíte, tak jsme se ho vydali občíhnout.

Ve vodě, na břehu, na stromech, pod vodopádem, všude byly snědé maorské děti. Dva kluci plnili igelitové tašky vodou a házeli je z vodopádu. Dopadaly za zvuků hlasitého bum. Všechny děti po sobě křičely a žádné nemělo boty. Úplně se vybízí srovnání s evropskými Romy. Ne snad kvůli těm chybějícím botám, ale kvůli jejich hlučnému chování nebo trávení volného času ve velkých skupinách nudících se lidí.

Jednoho otrhaného klučiny se Verca zeptala jestli z vodopádu už někdo skočil. "Jó, můj bratranec," odpověděl kluk a přitom frajersky plival na zem. "A jak je to dole hluboké?" "Nobody Knows," (to nikdo neví) dostalo se jí odpovědi. Pravděpodobně největší záhada města Whangarei.

Štambík přestal mluvit a zasněně hleděl do vodopádu. Bylo jasné, co mu v hlavě šrotuje. Skočit nebo neskočit? Netroufl si, ale litoval toho už při návratu do auta. Pak celou cestu do kempu. A vlastně i celý večer.

/další foto v GALERII - NAPIER A OKOLÍ, SEVER SEVERU/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama