Trajekt na Severní ostrov
Trajekt na Severní ostrov odjížděl brzo, museli jsme si přivstat. A to přivstat tak, že v kempu na recepci ještě nikdo nebyl. Přijeli jsme v jednu v noci, odjeli v šest ráno. Opět se nám povedlo úspěšně nezaplatit.
Auto jsme kupodivu bez problémů nastartovali a dojeli na parkoviště před trajektem. Vytáhli jsme vařiče, uvařili kafe, namazali chleba a snídali. Pozorovali jsme přijíždějící auta a řidiči v těch autech zase hleděli na nás. Pravda, moc lidí zde nesnídalo a nečistilo si zuby.
Obří trajekt pomalu zakotvil v přístavu a my se nalodili. Chvilku jsme si připadali jako v Norsku, protože všude byly nápisy v Norštině. Šikovný národ ti Norové, vyrábět takové monstrózní lodě a exportovat je do světa.
Sedli jsme si do sedaček a čekali. V televizi zrovna běžely zprávy. "Odklidové práce na ztroskotané nákladní lodi v Bay of Planty komplikují sedmimetrové vlny," hlásila reportérka.
Do toho začaly stevardky obcházet cestující. "Vítáme vás na palubě, plavba bude trvat čtyři hodiny. Její průběh bude komplikovat silný vítr a vlny," oznamovaly s ledovým klidem a nacvičeným úsměvem. Následně jsme všichni dostali "pytlíček blinkáček".
Vyjeli jsme z klidných vod v přístavu na běsnící oceán. Vlny se opřely do trajektu a ten se začal nekontrolovaně houpat, úplně jako nějaká dřevěná loďka. A jak se tak houpal, lidi zelenali. Čím dále jsme byli na otevřeném oceánu, tím více se začaly plnit pytlíčky blinkáčky.
Naproti nás seděla matka s malým dítětem v náručí. Ze začátku vedle ženy seděl i její manžel, ale ten později už jen rezignovaně zvracel přes palubu. Matce bylo očividně blbě, ale musela uklidňovat malého řvouna. Přispěchala k ní stevardka. Podržela mimino. Chudák matka se rychle vyzvracela. Vzala si ječící dítě zpátky a začala ho kojit, protože mělo hlad. A to se opakovalo pořád dokola.
Lodí se šířil neskutečný smrad. Bylo divné, že my čtyři suchozemské krysy ze srdce Evropy, jsme nepocítili ani nejmenší stopy mořské nemoci. Za to ostrovní Kiwáci blili o sto šest.
Wellington
Ke břehům Severního ostrova jsme doplouvali se smíšenými pocity. Tam dole na jihu jsme si zvykli. Měli jsme tam dobrou práci, Rainbow Star se stal naším domovem. Poznali jsme hodně nových lidí a procestovali jih křížem krážem. I to zemětřesením zničené Christchurch nám přirostlo k srdci. Připadalo nám, že někam patříme.
Za to co nás bude čekat jsme netušili. O Severním ostrově jsme moc představu neměli. Žádná práce, žádný pořádný plán a výškové budovy ve Wellingtonu nás "děsily." Úplně jsme si odvykli, že domy můžou mít více než jedno patro. Do toho všeho navíc pršelo.
Projížděli jsme hlavním městem Nového Zélandu a uvažovali co dál. Kvůli neustávajícímu dešti nemělo smysl pokoušet se o pěší prohlídku města. Rozhodli jsme se pro muzeum.


Národní muzeum ve Wellingtonu je bezkonkurenčně nejlepší muzeum na světě. Žádné nudné exponáty s ještě nudnějšími popiskami. Vypreparovaná obří oliheň, domek, kde si na vlastní kůži můžete zažít zemětřesení, velrybí kostra v životní velikosti, maorská vesnice a plno jiných atrakcí. Prakticky celé odpoledne jsme strávili v muzeu. Prohlídka celého muzea by ale zabrala několik dní.

První DOC kemp byl dvě stě kilometrů za Wellingtonem. Pořád pršelo, ale v kempu byl přístřešek a velký stůl. Vybalili jsme, pustili Nohavicu a začali vařit.
Do kempu přijelo auto. Z něho vystoupil starý děda v DOC uniformě. "Být váma tady dneska nespím. V noci bude pořádný slejvák, počítám, že ráno bude celý kemp pod vodou."
Neměli jsme sílu znova stavět stany. Byli jsme odhodláni přespat v prvním lepším hotelu, hostelu nebo backpackeru. Tady nám ale přálo štěstí, protože jsme v dalším městě objevili kemp s levnými chatkami.
Tak jsme nakonec po už ani nevím kolika dnech spali v měkké posteli se střechou nad hlavou.
Jak to?...nepomalovaná Maorka..a s digitálkama??...