Pátek, 30. 12.
K Tasmanovu moři nám chybělo urazit nějakých sto kilometrů. Pak jsme konečně stanuli na západním pobřeží Jižního ostrova. Novozélanďané o něm mluví jako o divokém upršeném kraji, s nádhernými písčitými plážemi, deštným pralesem a miliardou sandflies - štípacích much. Taky je to oblast jen velmi řídce osídlená. To údajně zařídila jedna bohyně, která dle legendy celé západní pobřeží stvořila. Lidem znemožnila tuto krajinu osídlit tím, že do ní poslala sandflies. Myslím že se jí to povedlo na jedničku.
Trochu jsme měli obavu z deště, ale na obloze ani mrak a nic nenasvědčovalo tomu, že se počasí změní. Západním pobřežím vede jenom jedna cesta, takže jsme měli trasu předem jasnou.
Zastavili jsme na první pláži, kterou jsme potkali. Takhle brzy zrána byla pláž, stromy, malé jezera a močály okolo zahaleny v mlžném oparu, který celé scenérii dodával tajemný exotický nádech.

Pomalu jsme se procházeli po pobřeží a dívali se na bouřící moře. I když skoro nefoukalo, vlny byly obrovské. To sem tak jednou stál ve vodě po kotníky, najednou přišla vlna a spláchla mě od hlavy až k patě.
Po krátké procházce hustou pobřežní buší...

...jsme došli ke schovanému močálu.

Odpoledne jsme vyrazili na prohlídku Jacksonova zálivu. Do zálivu vedla úzká prosekaná pěšinka jak jinak než skrze neproniknutelnou buš. Procházka netrvala déle jak dvacet minut. Zpátky k autu jsme nechtěli jít stejnou cestou, tak jsme se rozhodli pro variantu po skalnatém pobřeží mezi útesy. Ignorovali jsme informační tabuli, která tuto "zkratku" nedoporučovala. Přeskakovali jsme z jednoho kamenu na druhý, lezli na špičaté útesy a uhýbali dvoumetrovým vlnkám.

Pak se objevil lachtan. Pak druhý. Pak celá lachtaní rodinka. Pak lachtaní kolonie. Těm největším lachtanům se moc nelíbilo, že jsme si to namířili právě kolem nich. Jinak to skrze útesy nešlo. Opatrně jsme kolem smradlavých lachtanů procházeli. Najednou jsme se ocitli před tím největším lachtanem z celého Zélandu. Toho už jsme si obejít netroufli a navíc za ním byla vysoká skála, kterou bychom stejně nepřelezli.
Smůla, hodina a půl skákaní, lození přišla v niveč. Tak pěkně zpátky do bezpečné džungle. A to rychle, protože přicházel příliv a kousek po kousku kradl ústupovou cestu. Návrat zpátky nám tak místo dvaceti minut trval tři hodiny.
Na parkovišti nás překvapil zaparkovaný vrtulník, který stál vedle našeho auta. Za chvilku se vrátil jeho majitel a nastartoval.
"Poďte se podívat jak bude startovat," řekl jsem. Sedli jsme si na pláž a pozorovali start. Vendul se zakousla do jablka. Roztočila se vrtule a zvedl se vítr. Pak se vrtule roztočila více a zběsilý vítr začal metat písek z pláže přímo na nás. Zavřeli jsme oči a kryli se připlácnutí k zemi. Vrtulník odletěl a my jsme vypadali jak pískuláci. Vendul skřípal písek mezi zuby, pak vyplivla kus pískojablka. A z kudrlin vymývá písek do teď...
Ujížděli jsme dále po West Coast ke dvěma největším zélandským ledovcovým splazům. Občas zastavili na vyhlídce, ale z auta jsme nevylízali, tentokrát ne k vůli únavy, ale k vůli sandflies. Za jediný den nám vypily krve už dost.

Kempli jsme to u jedné z pláží, kde nebylo zakázáno stavět stany. Spolu s námi tam tábořily desítky dalších lidí. Většinou byli stejně staří, z různých koutů světa a s podobným programem jako jsme měli my.
Západ slunce nad Tasmanovým mořem zlákal většinu lidí okolo. Někteří si sedli na přílivem vyvrhnuté kmeny stromů, jiní na placaté balvany nebo do svých rozkládacích židliček. A všichni jsme se dívali, jak slunce zapadá kdesi v dálce do hučícího moře.
