SILVESTROVSKÝ SESKOK

24. ledna 2012 v 0:41 | Cuba

Sobota, 31. 12.


West Coast je úžasný pás země rozkládající se mezi zasněženými Alpami a divokým Tasmanovým mořem. V tomto úzkém padesátikilometrovém páse se nachází neuvěřitelný přírodní mix. Kde jinde na světě jsou tak blízko u sebe zlaté písčité pláže s lagunami, jezera, močály, deštný prales, prudké horské potoky s dravými peřejemi a hučícími vodopády, tři a půl tisíce metrů vysoké hory, mezi nimi ledovce, jejichž ledovcové splazy se plazí dolů do údolí, jakoby se chtěly dotknout samotného moře?

Skončila horká letní noc. Nikdy jsme východy a západy slunce nijak zvlášť nevyhledávali, ale tady nám to nedalo a na východ si přivstali.

Posnídali jsme a když jsme šli umýt nádobí všimli jsme si informační cedule, na které byl popsán krátký trek podél laguny. Chtěli jsme si sice prohlídnout ledovec, ale času jsme měli dost a tak jsme vyrazili směrem k laguně.



Zpátky jsme se vraceli po pobřeží. Pořád jsme se dívali na ty obrovské vlny neustále se valící na pobřeží. Nakonec nám to nedalo. Bylo by bláhové se v tom běsnícím moři pokoušet plavat, proto jsme chtěli do vody aspoň po pás.


Pořádně jsme se nadechli a vběhli do vln. Okamžitě následoval náraz jak od protijedoucího auta. Vlna nás srazila do kolen, trochu poválela, taky jsme se napili a pak nás moře vyhodilo na břeh. Kurnik to bylo dobré. Vběhli jsme tam znova. A znova.

"Auu!" stěžoval si Štambík, "sem dostal do hlavy tímhle klackem," a ukázal na kmen nějakého menšího stromu. Ale to nás neodradilo. Pak se odvážili do vody i holky.


Když jsem se tak podíval na to relativně klidné moře a ty vlny okolo, docela mě zajímalo jak by Tasmanovo moře vypadalo v plné síle, kdyby se třeba přihnala letní bouřka...

Kousek dál se do moře vléval menší potok. Proud v něm byl dost silný, ale potok nebyl hluboký. Holky se rozběhly do vody a že poplavou "autíčka". Proud je okamžitě semlel. Vendul se podařilo doplazit na břeh, ale Vercu proud nesl až do moře. Pak přišla celá obitá od kamenů a stěžovala si, že se málem utopila.

Bylo na čase vyrazit na prohlídku ledovce. Ne že bychom ho doposud neviděli, měli jsme na něho pěkný výhled po celou cestu z auta.


Nabrali jsme benzín a skočili do informací pro nějakou brožurku s popisem procházek kolem ledovce. V kanceláři Štambíka zaujal leták o seskoku s padákem. "Kolik stojí skok?" zeptal ze zajímavosti slečny za pultem. "Tři sta dolarů," povídá prodavačka. Podíváme se na sebe. "To je trochu dost,"smutně dodala Vendul.

No a pak už to šlo jako na drátkách. Najednou se objevil vysoký chlapík ve skokanské kombineze. "Jestli uvažujete o skoku, udělejte to hned teď!" spustil. "Není lepší místo na Zélandu. Skok v této oblasti byl vyhlášen jako druhý nejlepší na světě. Lepší destinace pro skydive je jen v Himalájích u Mount Everestu," nepřestal nám ten instruktor skok nabízet.

Štambík byl očividně nalomený. Chlapík pokračoval: "Podívejte, den jako je dneska se na West Coast moc často neopakuje. Počasí je přímo ideální, uvidíte z nebe samotný vrchol Mount Cooku." Dále ještě stihl vyjmenovat všechno, co lze na West Coast ze vzduchu spatřit.

Štambík byl zlomen: "To je znamení - na západním pobřeží je pěkně, je Silvestr, nejrušnější den v roce a oni na nejžádanějším skydivu mají volné místa!".

Verca byla nejdřív na pochybách...ale pak rázně prohlásila: "Jdu taky!"
"Kurnik tak to by mi pak bylo líto, kdybych nešla s váma." přidala se Vendul. Podívali se na mě, ale já jejich skokanské nadšení nesdílel. Bylo domluveno. Zhoup v kaňonu očividně nestačil, přišel na řadu seskok padákem (sky dive).


Letiště bylo nedaleko. Všichni skokanští instruktoři pobíhali po letišti a připravovali všechno potřebné pro vzlet. Skokani narychlo podepsali nějaké formuláře. Nebyl ani čas za skok zaplatit. Všichni nafasovali kombinézu. Na řadu přišla dvacetisekundová instruktáž, co při skoku dělat. Instruktor mluvil cosi o banánové pozici, ale v závěru dodal: "Skokani jsou tam nahoře stejně tak vyděšení, že všechno naučené zapomenou. Nejdůležitější je snažit se uklidnit a dívat se kolem."


Najednou letadlo odstartovalo a já jsem zůstal dole sám. "Jeď se na ně podívat na doskokovou dráhu," kdosi na mě zavolal z hangáru.

Dojel jsem na místo. Tam postávala holka s vysílačkou v ruce a vyhlížela letadlo. Začala se se mnou bavit a chválila několik dnů trvající pěkné počasí. Máme asi fakt štěstí!

Asi za patnáct minut vysoko nad našimi hlavami, ve výšce čtyři tisíce metrů, proletělo letadlo. Jako první vyskočil s instruktorem Štambík. Ta holka co stála vedle mě komentovala jejich pád slovy: "Ti padají nějak rychle, za chvilku budou dole. Kdo víc váží, je na zemi dříve."


V těsném závěsu po sobě vyskočila Vendul s Vercou.


Nasoukali jsme se do malého letadla. Připadalo mi že lezeme do nějaké popelnice. Seděli jsme v řadě za sebou na zemi v protisměru jízdy namačkaní jeden na druhého. Jeden z instruktorů zasunul s rámusem dveře. Letadlo se rozkodrcalo po vzletové dráze a odlepilo se od země. Stoupali jsme od paty Foxova ledovce až po jeho vrchol, nahoře zrovna přistávala helikoptéra, z ní vylízali miniaturní postavy a jako mravenci se rozlézali do tyrkysově modrých prasklin ledovce. Verca do mě začala žduchat "tam je Mt.Cook dívej!". Pod náma se rozprostíralo celé pohoří Alp se zasněženými vrcholy. Psycho.


Letadlo stoupalo a my jsme hleděli s otevřenou pusou na to panoráma. Na druhé straně bylo Tasmanovo moře, oceán a s dalekohledem by jsme viděli i Austrálii. Takové bylo azuro. Moře bylo průzračně modré. Do něho se vlévala široká rozvětvená řeka. "Za chvíli budeme v 12,000 stopách, tak se připravíme na skok". Instruktoři si nás připnuli a najednou už Verca visela nohama dolů z letadla... "ty vole ona už skáče".... a byla pryč.


"Tak jdeme na to", řekl instruktor a poposouval se spolu se mnou po podlaze letadla směrem k východu. Úsměv na kameru, nohy dolů, poloha banána (hlava do záklonu, prohnout se v zádech, nohy dozadu) hop hop a letíme!


"COO LETÍM HLAVOU DOLŮ, KDE TO JSEM, CO MÁM DĚLAT....dýchat, ne křičet.... aha skáču padákem musím se rozhlížet!", zvedla jsem hlavu do polohy banána a viděla. WHOOOOCHOOOOOU!! všude hory, řeky, pole, moře a všechno to se rychle přibližovalo. Řítili jsme se volným pádem dolů. Instruktorovy gesta rukama mi před obličejem ukazovaly jedničky. Pak se všechno zastavilo, nohy se mi zhouply dolů, tělo se obrátilo do svislé polohy a najednou bylo ticho. Rozevřel se nám padák a všechno se zpomalilo. "Můžes si sundat brýle a zkus řídit" řekl instruktor. "Máš ráda horské dráhy? Tak prudce zatáhni pravou rukou". Padák se roztočil a my jsme rychle klesali ve spirále dolů. Pak na druhou stranu..
Za chvíli jsme byli dole, přistáli jsme, plácli si a já jsem došla trochu nahluchlá k ostatním.


Dole na zemi si všichni profukovali zalehlé uši. Pád ze čtyř kilometrů asi udělal své, protože mi všichni tři přišli trochu nesví a otřesení. Později si však všichni ty výhledy z hora nemohli vynachválit.

Teď už bylo ale opravdu načase dojet k tomu zatracenému ledovci. Po půl hodině jízdy v prudkém kopci plném zatáček si holky vyžádali pauzu. Bylo jim blbě. Skok dal tělu očividně zabrat.

Tak jsme ten ledovec přece jen odložili. Bylo už navečer a nikdo neměl chuť na další pěší tůru. Projeli jsme městečkem s názvem Foxův Ledovec, které se jmenovalo jak jinak než po Foxově ledovci. Dorazili jsme do dalšího malého města s názvem Franz Joseph, za kterým se tyčil pro změnu ledovec Fratiška Josefa. Kiwicji jsou v pojmenovávání měst dost "originální", zdá se mi.

Vendul se začetla do turistického průvodce. Chvilku na to nadšeně povídá: "Termální prameny, tady jsou termální prameny!"

Byla to pohoda. Večer na Silvestra se naložit do horké bublající vody a pozorovat vycházející měsíc a hvězdy. Okolo bazénků s horkou vodou rostly palmy a všechno bylo nasvíceno uklidňujícím tlumeným světlem.


Poslední den v roce v lázních moc lidí nebylo. Leželi jsme v jednom z bazénku. Štambíkovi bublinky nestačily a tak vytvářel další a vesele do vody prděl. "Se mi chce na záchod, to pustím tu do bazénu, ne?" ze srandy povídá. Holka co seděla poblíž se najednou otočí a podívá se na poněkud překvapeného Štamba. "Čauko, ako sa mate? Jak tak poslouchám, vy ste z Česka, co?" Štambíkuv obličej zčervenal jak paprika. Vysvětlujte té Slovence, že jste to mysleli ze srandy, a že se vedle ní opravdu nechystáte čůrat...

Pozdě večer jsme dorazili do kempu v horách, kde nebyl skoro nikdo, jen nějaká dvojice seděla vzadu u hořícího ohně. Udělali jsme si novoroční večeři - párky s hořčicí a otevřeli víno. V zakoupené mapě hvězdné oblohy jižní polokoule jsme se pokoušeli rozpoznat jednotlivá souhvězdí.

Blížila se půlnoc. "Deset, devět, osum, sedum..." odpočítavali jsme nový rok. "Tři dva jedna," křičeli jsme. Pak jsme zazpívali naši hymnu. Když jsme dopěli, v dálce u ohně se otočil se zarostlý dredatý hipísák a zavolal" Happy NEW YEAR BROOOO!" A bylo ticho, žádné rachejtle, žádný ohňostroj.

Jo a abych nezapomněl, po celou tu dobu nás samozřejmě žraly sandflies. Snad jen tam nahoře v oblacích ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | 24. ledna 2012 v 9:52 | Reagovat

Dojemný článek!! Reportáž jak v přímém přenosu. Nezapomenutelný zážitek, hrdinové! Neskutečně nádherné panorama Alp s ledovcem pana Foxe! Super Silvestr!

2 jane jane | 24. ledna 2012 v 10:12 | Reagovat

nooo super, tak to je silvestr, na který jen tak nezapomenete

3 Janča Brz. Janča Brz. | 24. ledna 2012 v 11:32 | Reagovat

Wooohoooo! Kurňa tak do toho bych šla taky! Úžasné!

4 MŠtamb MŠtamb | E-mail | 24. ledna 2012 v 14:50 | Reagovat

Já bych do toho nešla, protože bych měla celou dobu zavřené oči. Ale na fotkách nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama