BYE BYE RAINBOW STAR

19. ledna 2012 v 9:16 | Cuba
Pondělí, 26. prosince 2011


V pondělí ráno jsme podali heroický výkon. Vyklidit chatkostany bylo sice zdlouhavé ale daleko obtížnější bylo nastrkat všechny naše krámy do Hondy. Monča s Honzou to měli poněkud snadnější, protože je jich o dva pasažéry méně a i auto mají trochu větší. To naše jsme museli několikrát přeuspořádat. Nakonec jsme se sbalili. Ale i řidič se musel uskromnit. Pod nohama dvoje páry pohorek, ještě že máme ten automat jen se dvěma pedály a bez řadící páky.

Odjíždět z místa, které bylo po čtyři dlouhé měsíce našim domovem bylo zvláštní. Nevěděli jsme, kde vlastně zakotvíme, jestli najdeme novou práci a ubytování. Měli jsme jen naplánovanou trasu na čtrnáct dnů cestování a zbytek jsme nechali náhodě. Taky jsme podcenili hledání budoucí práce, protože všichni okolo nás už někde zaměstnání sehnali. Ale snad to nějak půjde.

Zavřeli jsme kufr a nastartovali auto. Ještě se s námi stihl rozloučit David o kterém jsme si mysleli, že už dávno odjel. "Tak se někdy ve světě potkáme jo? Přijeďte do Malajsie, vás tam provedu!" Rozloučili jsme se a David nám ještě daroval tašku konzerv, nějaké vína a dodal: "Jacob, nepij to za volantem, rozumíš!"

Mířili jsme do národního parku Mount Cook. Aoraki, jak tuto horu nazývají Maorové, je nejvyšší horou Nového Zélandu s 3754 metry. Před pár lety hora měřila více. Pak se kus vrcholu zřítil a Zélanďané teď musí přepisovat zeměpisné atlasy.

Jakmile jsme vjeli do vnitrozemí, cestu začaly lemovat barevné rostliny. Se Štambíkem jsme navrhli holkám, že bychom s nimi rádi v těch rozkvetlých kytkách nafotili nějaké ty umělecké fotky, jako fotí Saudek. Holky ale akty u cesty fotit (nám z nepochopitelných důvodů) odmítly. Tak jsme se o to pokusili my, dali si pivo a jeli dál. Psal už jsem vůbec, že na Zélandu se může řídit s pivem za volantem?


U jezera Tekapo jsme zaparkovali auto do stínu pod strom. Střed Jižního ostrova připomíná zaprášenou polopoušť, kde toho moc neroste. Hlavně ty pěkné kytky a nějaké zakrslé stromky a keře. Všechny srážky ze západu zadrží vysoké Alpy, a přes ně se pak dále dostane už jen horký suchý vítr, který den co den spolu se spalujícím sluncem vytváří uprostřed Jižního ostrova pouštní klima. Zélanďané ale v uměle zbudovaných kanálech přivedli do této oblasti vodu z výše položených horských jezer, čímž se jim podařilo zúrodnit část této nehostinné krajiny.


Na okraji jezera Tekapo stál úplně obyčejný, nezajímavý, kamenný kostelík. Nepřišlo mi na něm nic zvláštního, ale Japonci si ho oblíbili natolik, že sem jezdí po houfech a největší hit je prý nechat se v kostelíku oddat.

"Nejlepší výhled na jezero je z nedalekého kopce Mt. John," radil nám před cestou Peter. Tak jsme se na ten kopec vyškrábali, abychom věděli jestli mluvil pravdu nebo ne.


Kopec nebyl vysoký, ale bylo vedro a při cestě nahoru a dolů jsme ze zapotili. Dnešní sprcha tudíž byla jasná. Voda v jezeře Tekapo byla příjemně chladivá. Plavala i Monča a pokud mě paměť neklame, bylo to poprvé, kdy na Zélandu vkročila do vody!

Večer jsme to kempli u nedalekého jezera Pukaki. Okolo jezera bylo dovoleno stanovat, což je na Zélandu věc neobvyklá. Už několik dnů jsme nejedli fazole. Samozřejmě jsme to museli napravit. "Kde je pánev?" ptám se po neúspěšném prohledání celého auta. "A sakra," zaklela Vendul, "nechali jsme ji na dřezu v Rainbow Star." Tak snad tamním obyvatelům bude sloužit dobře.

Po večeři jsme se obalili dekami, otevřeli víno od Davida a pustili Pelíšky. Už jsme z domu dlouho. Možná proto v poslední době vybíráme raději české filmy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama