ROB ROY TRACK

7. prosince 2011 v 23:37 | Cuba
Sobota 19. listopadu 2011


Probudili jsme se do příjemně teplého rána. Ještě příjemnější ale bylo, že Vendul, která ráno nemohla dospat, připravila teplou snídani (tradiční vaječinu) a čaj.

Na dnešní den byl naplánován několikahodinový trek v národním parku Mount Aspiring, který je pojmenován po stejnojmenné hoře. "Mount Aspiring je novozélandský Matterhorn," poučil nás všechny Štambík. "A aspire znamená usilovat o něco."

Detailní informace o treku jsme dostali v informacích v horském městečku Wanaka. Z jedné strany ledovcové jezero a z druhé vodopády padající z vysokých horských štítů, lépe situována Wanaka být snad ani nemohla. Slečna na informacích nám ochotně poradila, kudy se do národního parku dostat a dala nám tip na jeden trek. Když jsme odcházeli jen tak mimochodem dodala: "Po cestě na Rob Roy trek je několik brodů, ale myslím, že momentálně jsou všechny snadno průjezdné. Jo a taky posledních čtyřicet kilometrů vede po štěrkové cestě."

Původně jsme Rob Roy trek v plánu neměli, chtěli jsme raději dojít pod Mount Aspiring, ale na informacích jsme se dozvěděli, že by jsme tuto vzdálenost urazili nejdříve za deset hodin. Vzhledem ke Štambikovu doposud řádně nevyléčenému kolenu jsme zvolili kratší variantu, trek v ledovcovém údolí s údajně úžasnými výhledy na blízký ledovec. Nakonec jsme stejně samotný Mount Aspiring viděli z auta, když jsme z Wanaky vyjížděli.

Čtyřicetikilometrý úsek po horské cestičce s šesti brody byl první velký test našeho auta. (A Vercy, která poprvé usedla za volant na pravou stranu). Obě holky to zvládly bravurně.


Na konci "silnice" jsme zaparkovali, nazuli pohorky a po dvou hodinách chůze dorazili k vyhlídce na vrcholky hor pokryté modrým ledovcem. Podívaná to byla parádní. Ani nás nelákalo na některou horu vylézt. Šlo by to taky pěkně těžko, neboť novozélandské hory tady na jihu Jižního ostrova mají na sto metrech snad devadesátimetrové převýšení.


Společnost nám dělali barevní horští papoušci Kea. Za kousek jablka od Vercy byli i ochotni zapózovat Vendul a Nikolajovi, Španělovi, který je nemohl přestat fotit.



K večeru jsme se vrátili zpátky na parkoviště, nabrali z řeky chladivou ledovcovou vodu a přebrodili se nazpátek do Wanaky, kde jsme se za pár dolarů utábořili na noc v místním kempu. Už nemusíme vařit a jíst na zemi, koupili jsme si konečně stůl a čtyři židle, takže večeři jíme jako civilizovaní lidé. Večery už bývají teplejší a když je náhodou trochu zima, zahřeje nás výborné novozélandské víno. Normálně víno nikdo z nás moc nepije, ale tady nám nějak zachutnalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama