MILFORD SOUND NA KAJAKU

23. prosince 2011 v 9:17 | Cuba
Milford Sound - království much
Neděle 27. listopadu 2011


Byla tma, sem tam prosvítaly hvězdy, byla zima, foukalo, za plachtou stanu určitě čekaly mouchokomáři a do toho všeho zvonil budík. Byly čtyři ráno. Za dvě hodiny jsme měli objednané kajaky. Naše projížďka se jmenovala Morning Glory (ranní krása) a jako jediná ze všech možných nabízela projetí celého fjordu.

Rychle jsme se sbalili, nasnídali a nasoukali do Hondy, kde už Štambík žhavil topení. K fjordu samotnému nám zbývalo ujet už jen několik desítek kilometrů. Trochu nás začínala zneklidňovat stále více houstnoucí mlha.

V šest ráno nás v přístavu přivítal náš gajd Abby. Spolu s námi se vydali zdolat sedmnácti kilometrový fjord ještě dva Američani. Abby nám všem rozdala termo prádlo, záchranné vesty a pádla.


Osádku kajaku tvořila vždy jedna dvojice, kromě Abby, která jela sama. Pochopili jsme, proč jsme museli vyrazit tak časně ráno. Naše čtyři kajaky byly jediné plavidla brázdící vody Milford Sound. "Všechny ostatní komerční plavby po fjordu vyplují až okolo devíti ráno. To už ale budeme pěkně daleko," slibovala Abby.


Možná se vám zdá, že pořád popisujeme strmé hory a zdůrazňujeme jejich převýšení. Ale nemůžeme si pomoct, okolní hory spíše než hory připomínaly do nebe šplhající mrakodrapy. Tomu všemu nasadil korunu Mitre Peak, pro Maory posvátná hora hor. Mohutná kamenitá masa, jejíž kolmé stěny vystupují přímo z fjordu a derou se do výšky sedmnácti set metrů. Právě tuto horu spatří chodci na konci nejpopulárnější novozélandské Great Walk- Milford treku.

Několik prvních kilometrů plavby nebylo možné kvůli strmým horám zastavit. Už jsem pochopil, co myslela Aby tím, když nám před cestou oznámila: "Nebudeme moct dělat pauzy, pořádně se najezte a nezapomeňte na záchod!"


Kajakování jsme si okamžitě zamilovali. Nefoukalo, zimu jsme díky pádlování necítili a mouchy bůhvíkam zmizely. Vrcholky okolních hor byly sice zahaleny v oblacích, ale raním slunečním paprskům se tu a tam podařilo skrze husté mraky proniknout.


"Vidíte to tam taky?" najednou vyhrka Abby a ukazovala prstem někam kupředu. Nějakých sto metrů před námi jsme mohli jasně vidět čeřící se mořskou hladinu. "Jsou to delfíni," nadšeně komentuje náš gajd, "plavou za snídaní. Zdejší vody jsou plné ryb. Fjord je dost hluboký." Abby vytahuje foťák a dodává: "Naposledy jsme tady delfíny spatřili tři týdny zpátky." Z toho usuzujeme, že i pro ni je to vzácnost.

Delfíni se k nám blížili neuvěřitelně rychle. Vůbec se nebáli našich žlutých kajaků na mořské hladině a s naprostým klidem je obepluli, jiní podpluli. Celá skupina mohla čítat asi deset jedinců.


Delfíni odpluli a Abby se nás zeptala: "Měli jste dnes ráno sprchu?" Zprvu jsme nechápali, ale potom, co začala pošilhávat směrem k nedalekému vodopádu, který padal z výšky dobrých šedesát metrů, nám bylo jasné o co Abby jde.

Úkol, který nám zadala byl jednoduchý, dostat se co nejblíže k vodopádu, nejlépe pod něj. Všechny tři kajaky vyrazily tryskem kupředu. Štambik, aby byl u vodopádu první, pádloval tak divoce, až přelomil pádlo. Úplně pod vodopád se nám dostat nepodařilo, proud byl moc silný, ale sprcha to byla osvěžující.


Byl jsem rád, když Abby ohlásila pauzu: "Dáme si deset minut a pak zase poplujeme dál." "Proč jenom deset minut?" ptal jsem se Vendul. Za chvilku jsme pochopili proč. Ihned po vylodění přiletěla moucha. Pak zase na chvíli odletěla. A po třech minutách se vrátila snad se všemi mouchami z celého Fiordlandu. "Vítejte v Sand Fly Bay (Zátoka much)," usmála se Abby.

Najíst se nedalo. Kousli jsme do chleba, ale spolykali více much. Byli jsme celí obsypaní a v těch krátkých deseti minutách nám mouchy připravily muší peklo.


Raději jsem pokračovali dál v plavbě, tam za námi mouchy z nějakého důvodu nešly. Abby nám ukázala místo, kde hnízdí tučňáci žlutoocí a několik jsme jich taky spatřili, když se placatili na hladině a hledali potravu. Za chvíli jsme se znovu potkali tentokrát už s najezenými delfíny vracejícími se na širé moře. Na skalách podél fjordu jsme pozorovali spící lachtany a pak se před námi začal fjord pomalu otevírat a my připlouvali do Tasmanova moře.

Tam na nás taky čekala malá loďka s neuvěřitelně fousatým řidičem. "Gratuluju, plavbu jste zvládli bravurně," poblahopřál nám fousáč. Nahodil plný plyn a celý fjord projel zpátky za pár minut.

Vystoupili jsme z lodi: "Užijte si cestování," loučila se s námi Abby. Pak ještě dodala, "Nezůstanete večer na party?" Okamžitě jsme zbystřili. "Večer přijde bouřka, hlásí přes sto milimetrů srážek!" Poděkovali jsme za nabídku, rozloučili se a ujížděli jsme od Milford Sound a vlastně z celého Fjordland co nejdále to šlo.

Celé odpoledne jsme jeli na jih, z hornatého Fjordland jsme sjeli do farmářské a přímořské oblasti Southland. Po cestě jsme stihli ještě prozkoumat další, v pořadí už čtvrtou jeskyni skrytou uprostřed polí. (Ale slíbili jsme si, že do další jeskyně aspoň měsíc nevkročíme). V atlase jsme objevili kemp, sjeli z hlavní cesty a po čtyřiceti kilometrech k němu dojeli. Jižní ostrov je velký a tak je někdy třeba udělat malou zajížďku.


No a večer? Charakteristická Zélandská idyla? U kempu bylo jezero, nad jezerem zapadalo slunce a všude žraly mouchy. Na pánvi jsme usmažili rybí prsty (výtečná změna oproti fazolím). A pak jsme usnuli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama