close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KEPLER TRACK - cíl

17. prosince 2011 v 22:00 | Cuba


Kepler track, kolem vrcholu Mount Luxmore k chate Iris

Čtvrtek 23. listopadu 2011

Ráno jsme vstávali do tmy. Byly čtyři hodiny. Verca se pomalu šoupala ze spacáku a naštvaně bručela: "Tolik lidí poslouchat chrápat najednou je na zabití." V jedné místnosti totiž spalo přes čtyřicet nocležníků.

Byla pořádná kosa. Před chatou byly zmrzlé kaluže vody. Na info tabuli v kuchyni jsme si přečetli předpověď počasí na dnešní den - ráno jasno, odpoledne vytrvalý déšť.

Slunce líně vycházelo zpoza vzdálených Alp a my jsme vyrazili přes vrcholek Mt Luxmore na čtyřicet kilometrů dlouhý pochod. Bylo příjemně "čerstvo".


Cesta nebyla náročná. Správci horských chat mají na starosti mimo jiné i úpravu turistických chodníků, díky čemuž jsme mohli jít vcelku rychle (tak, jak to umožňovala napěchovaná krosna na zádech). K chatě Iris jsme museli zdolat patnáctikilometrový úsek po horských hřebenech. Zpočátku okolní hory trochu připomínaly Jeseníky.


Ale to jen do té doby, dokud protější kopce neozářilo slunce.


Protože jsme šli po hřebeni, měli jsme krásný výhled na obě strany údolí. A právě tento výhled byl jakýmsi zadostiučiněním za včerejší celodenní trek v dešti. Byl jsem rád, že jsme to včera nevzdali, neotočili se a nešli zpátky dolů do kempu.



Po cestě jsme minuli několik nouzových přístřešků. U jednoho z nich zřejmě hnízdili papoušci kea, protože se jich kolem nás najednou objevilo několik. I když jsme už keu viděli několikrát, pořád se nám tento horský klaun, jak ho nazývají místní, neokoukal. Je to prý nejchytřejší papoušek na světě, který navíc jako jediný žije v horách a libuje si ve sněhu.


Bylo brzo ráno a tak byl kea jediný, koho jsme potkali. Jinak jsme celou cestu až k Chatě Iris nepotkali ani živáčka.


Klikatící se cesta se začala pozvolna svažovat a nejednou to vypadalo, jakoby hřeben před námi někdo useknul. A cesta začala prudce klesat po jeho úbočí.


Tráva pokrývající vrcholky hřebenu začala ustupovat a objevil se les. Od této chvíle jsme si začali všímat, jak viditelně a rychle se les dokáže změnit na pár kilometrech. Na následujících třiceti kilometrech se deštný prales změnil celkem čtyřikrát. A to se všemi rostlinami včetně trávy a stromů. Nejpěknější les, teda prales pokrýval strmé úbočí kopce. Byl celý tmavě zelený, porostlý hustým mechem a všude okolo po svazích stékaly potůčky místy se měnící v malé vodopády .


K chatě Iris jsme dorazili právě když se její poslední nocležníci vydávali na pochod. Hned u chaty nás zpozorovala správkyně chaty. "Ahoj, jak se máte?" povídá a spouští následující smršť otázek. "Kdy a odkud jste vyšli? Z chaty Luxmore? A to jste to jako zvládli ujít do devíti ráno? Tak to jste letos udělali rekord!" Usměje se na nás. Pak nás ale z ničeho nic přejede pichlavým pohledem. Něco se ji na nás nezdá, to je jasně vidět. Nakonec ji to nedá a zeptá se: "Že vy jste spali nahoře na hřebenu v nouzovém přístřešku! Že? Ukažte mi vaše lístky z chaty Luxmore!" (Přespání je zde totiž možné jenom v krajních případech nouze a je zadarmo).

Když jsme ji lístky ukázali, uklidnila se. Pak jsme ji prozradili náš plán o dokončení celého treku během dneška. Paní rangerka už jen rezignovaně pokývala hlavou a dokonce nám i dovolila ohřát si v chatě jídlo. (Možná že ji vyděsila představa, že by trek mohli turisti zdolávat pouze za dva dny, čímž by se vyhnuli předraženému placení horských chat. Jedna noc nás totiž stála skoro tisícovku. Třeba by pak novozélandští rangeři neměli dost peněz na lítání po kopcích ve vrtulnících, jak mají ve zvyku).


Kepler track, údolím k chatě Moturau a neúspěšný pokus o přebrodění řeky

Třetina cesty za námi. Paní rangerka nás informovala, že pokud půjdeme stejným tempem jako doposud, můžeme si vzdálenost udávanou v hodinách zkrátit až na polovinu. Bylo deset hodin ráno, nejvyšší čas vyrazit dále.

Hory jsme nechali za zády a cesta se už jen velmi mírně svažovala. Vyměnili jsme pohorky za sandály a ulevili tak otlačeným chodidlům. Následující čtyři hodiny pochodu uběhly neuvěřitelně rychle, přičemž jsme zdolali dobrých dvacet kilometrů. Procházeli jsme údolím obřích kapradin, mohutných stromů a přebrodili desítky potoků a potůčků valících se z prudkých hor. Na jednom z hustě zalesněných kopců jsme si všimli ujetého svahu, který způsobila průtrž mračen z roku 1983, kdy zde za jediný den napršelo okolo dvou metrů srážek. Změnil jsem názor. Ve Fiordland nemáte smůlu, když zrovna prší, to je věc normální. To spíše my máme kus štěstí, když je pěkně, jako tomu je právě dnes.


U chaty Moturau jsme si dali krátkou pauzu. V kuchyni jsme prohodili pár slov s ostatními turisty a uvařili si kávu. Zapnul jsem telefon a pokusil se kontaktovat Štambika. Chtěli jsme ať nás vyzvednete u dřívějšího východu z treku u lanového mostu. Tím bychom si nepatrně zkrátili Kepler trek. (Ušli bychom dnes "jenom" plánových čtyřicet kilometrů místo padesáti.) Jenomže jsem se na Štambikův věčně vybitý telefon nemohl dovolat. Další možnosti jak si zkrátit trek byl pokus o přebrodění řeky Waiau. Trek vedl těsně vedle kempu, ve kterém si Štambik léčil nemocné koleno, ale mezi kempem a trekem tekla právě řeka Waiau.

Kousek od chaty je ledovcové jezero Manapouri, oblíbené hlavně u zélandských malířů. Nechali jsme se zde vyfotit neskutečně upovídanou Francouzkou.


Do cíle zbývalo už jen projít "Mrtvými" močály. Zde se točila jedna scéna z Pána prstenů. Dávali jsme si proto pozor na "světlíška".


To, že naše tempo polevilo, jsme usoudili, když nás ukecaná Francouzska s úsměvem na tváři předešla a zmizela nám z dohledu. Nešla trek, byla jen na obhlídce močálů a ledovcového jezera a parkovala za lanovým mostem přes řeku Waiau, kde jsme po pár minutách nakonec taky dorazili. Při pohledu na silný proud v řece, její šířku a strmé břehy a jsme rychle zapomněli na nápad o brodění.

Na parkovišti jsme si sedli na krosny a znovu se pokusili zavolat Štambikovi. Neúspěšně. Tak jsme se psychicky připravovali na dalších deset kilometrů. Když v tom kolem prochází chlapík a okamžitě se sám od sebe zeptá: "Nechcete někam hodit?" Horlivě přikyvujeme a už sedíme v autě na cestě směrem ke kempu. Hodní to obyvatelé v tamním kraji!

Štambik nás samozřejmě nečeká, "Ty vole, co tu děláte tak brzo?" překvapeně vyhrkne, když mu zaklepeme na okýnko auta. Měli jsme totiž dorazit nejdříve až zítra.

Kepler trek byl tedy úspěšně zdolán. Ručníky jsme si přehodili přes rameno, do ruky mýdlo a vydali jsme směrem k řece. Těch šedesát kilometrů bylo totiž řádně cítit, jak v nohách, tak v okolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Štambík senior Štambík senior | 18. prosince 2011 v 13:03 | Reagovat

Možná, že už to víte, ale dnes zemřel Václav Havel.Zdravém.

2 verca verca | 20. prosince 2011 v 7:15 | Reagovat

hned nas o tom informoval sefik na poli, posloucha tam radio. zprava proletla cely svet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama