CESTA DO MILFORD SOUND

21. prosince 2011 v 7:29 | Cuba
Milford Sound - království much
Silnice světového dědictví

Sobota 26. listopadu 2011


Od dnešního dne jsme si slibovali hladně žádné chození. Nohy bolely a i obyčejný nákup v Te Anau se stal utrpením. Ve městě jsme si ještě zarezervovali sedmnáct kilometrů dlouhou plavbu na kajacích v Milford Sound (Milford Sound je nesprávně pojmenovaný fjord - ledovcem vytvořené údolí zalité mořem). Kajaky jme chtěli objednat na sobotu, ale nezbývalo než se spokojit s nedělí, protože bylo vyprodáno.

Do Milford Sound vede cesta, která je sama sebou atrakcí. Těchto sto dvacet kilometrů z Te Anau k Milford Sound je označeno jako silnice světového dědictví. Po cestě je několik odboček k různým atrakcím jako zrcadlové jezero v němž se odráží okolní hory, různé panoramatické výhledy na dva a půl tisíce metrů vysoké vrcholy se strmými skalními stěnami, bezpočet malých a velkých vodopádů a plno krátkých procházek mezi pět set let starými obřími stromy.

A na všech těchto výletech netrpělivě čekají!


Kamkoliv jsme vkročili, tam byly. Vstoupili jsme do jejich království, království hnusných, malých, krev sajících much. Repelent sice pomáhal, ale i tak bylo třeba si na přítomnost mušek zvyknout. O jejich existenci se ve svých zápiscích zmínil i poštípaný mořeplavec James Cook.

Silnice vedla pěknou krajinou, strmé hory byli impozantní, ale chvála, kterou tuto silnicí zahrnují turističtí průvodce, je trochu nezasloužená. Podobné scenérie vídáme už od města Wanaky a tudíž nám právě zde nepřipadají nijak ojedinělé. A tak jsme se znova utvrdili v tom, že není dobré cestovat s přehnaně vysokým očekáváním.

Dneska jsme se utábořili už odpoledne. Kupodivu v kempu nebyl zákaz rozdělávání ohně, čehož jsme okamžitě využili a začali nosit dřevo na oheň. Přímo za našimi stany se rozprostíral hustý staletý prales. Moc dobře to přestárlé dřevo ale hořet nechtělo a my tak ztratili dýmovou ochranu proti dotěrným mouchám.


Probudili jsme se do studeného rána. Už jsem nebyl jediný, kdo litoval, že si nepořídil pořádný spacák. Přidala se ke mně od hlavy až k patě doštípaná a promrzlá Verca.

Okolní hory byly obdivuhodné, my jsme je ale chtěli spíše obdivovat z vrchu než ze spod. Z turistické příručky zakoupené v Te Anau jsme si vybrali jeden z mnoha výletů - výšlap do Gertrudina sedla. Jasně se v ní psalo, že trek může být neschůdný na jaře, podzimu a v zimě a to z důvodů sněhových lavin. Několik týdnů však v této oblasti nesněžilo a proto jsme vyrazili.

Od rána byla azurově jasná obloha a nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo změnit. Štambik se rozhodl otestovat koleno a vyrazil taky.


Sice nesněžilo, ale za chvíli bylo sněhu všude kolem požehnaně (a to jsme nebyli vůbec vysoko, zhruba v tisících metrech). Cesta měla vést po červené značce a na obtížných úsecích měly být ku pomoci řetězy. Místo červené značky byl všude bílý sníh a obtížné úseky s řetězy byly sněhem důkladně zasypány. Takže se nám až na promočené boty šlo vcelku pohodlně.



Okolo nás začaly z ničeho nic prolétávat vrtulníky. Chvilku jsme nevěděli, co to má znamenat, ale pak nám došlo, že i ostatní lidi mají stejnou potřebu jako my - vidět hory z vrchu (ale asi nepracují jako sběrači chřestu).

Těsně pod sedlem jsme nespatřili ledovcové jezírko, jak uváděla příručka. Místo jezírka jsem ale hleděli na zmrzlý kus ledu. Do sedla už zbýval jen kousek. Po jeho zdolání se před námi otevřel výhled na okolní krajinu a i na pár desítek kilometrů vzdálený Milford Sound.


Při sestupu zpátky bylo tak horko, že jsme neváhali a skočili do laguny vytvořené studeným potokem, který tekl z hor. Naobědvali se a rozhodli se k dalšímu hodinovému výšlapu k horskému jezeru.

Tento výlet jsme si ale mohli odpustit. V půlce prudkého kopce už stejně nikdo z nás další jezero vidět nechtěl. Byli jsme unavení. Chtěli jsme zkrátka vidět co nejvíce. V oblasti Fiordland jsme strávili pět dnů, i když normální autobusoví turisti to zvládnou za den.


Začínalo se stmívat, žraly mouchy a ochladilo se. Pořádný důvod přidat do kroku, vrátit se zpátky do kempu, uvařit a vlézt do spacáku. Trochu jsem litoval Vercu, protože nejen že teď mrzne a je doštípaná, navíc je po dnešku i pořádně spálená. Zapomněli jsme se namazat a prudké slunce odrážející se od sněhu udělalo své. Kůže nás tří větrem a sluncem ošlehaných sběračů chřestů se pomalu podobá té malajské a tak jsme dnešní den přežili bez úhony.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaroslav čejka Jaroslav čejka | E-mail | 26. prosince 2011 v 14:17 | Reagovat

Dík za hezké vyprávění a krásné obrázky.
Obdivujeme vás.To za našich mladých......Držíme vám všem palce.
                                 pražáci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama