Pobřeží Catlins
Pondělí, úterý, středa listopad 2011

Krajina v oblasti Catlins mi připomínala Skotsko. Projížděli jsme kolem malých kopců porostlých mechem, trávou a větrem ošlehanými stromy, kolem skalnatého pobřeží omývaného divokými vlnami. V dálce hučel oceán a foukal silný vítr.
Často jsme zastavovali. V Catlins nebyla žádná velká atrakce, zato těch menších tam bylo nezpočet. Většina z nich byla přímo na pobřeží.
První atrakcí byl maják na Waipapa Point. Atrakce není správné slovo, protože maják slouží spíše jako pamětní místo velké lodní katastrofy. O pár kilometrů na jih stojí další maják Slope Point, který je nejjižnějším místem na Novém Zélandu. Ze Zélandu vyplouvají lodě na Antarktidu, protože ta není daleko daleko, jen nějakých pět tisíc kilometrů.


Na pláži kolem Slope Point se váleli lvouni. Opatrně a s respektem jsme kolem nich procházeli. Ani v nejmenším jsme je nechtěli zbytečně rozzlobit.

Zato na pláži o kousek dál žili milejší živočichové. Když jsme na pláž dorazili, na kamenech seděli trpělivě čekající turisti. Bylo pozdní odpoledne, čas kdy vyplavou z oceánu tučňáci žlutoocí. Od rána lovili v moři a teď se je načase nakrmit mladé. Hnízda mají schovaná v keřích za pláží. Díky jejich pomalému loudavému kroku a srandovním centimetrovým skokům nám tučnáci při jejich pouti voda - hnízdo poskytli dostatek času k focení.

Na pobřeží se střídaly špičaté útesy s písečnými a oblázkovými plážemi. Na jedné pláži byl kemp, kde jsme se utábořili na noc. Ráno na pobřeží bylo chladivé. Foukal jižní vítr a vytvářel na oceánu obří vlny. Klima v Catlins díky bohu nesvědčí mouchám. Pronásledovat nás přestaly jakmile jsme přijeli k oceánu.

Nedaleko za kempem jsme se podívali na kaskádovité vodopády Purakaunui. Na mnoha Zélandských pohledech bývají vyobrazeny právě tyto vodopády. Nám se je ale asi nepovedlo vyfotit ve správném světle, nebo nás spíše nijak zvlášť nenadchly a tak nikdo z nás domů neposlal pohled s tímto motivem.

Zajímavá atrakce byla Jacks Blowhole. Slaná voda v oceánu provrtala v podzemí několik stovek metrů dlouhou díru a vytvořila si otvor v podobě propasti uprostřed louky.

Pobřeží okolo Nugget Point nás zase nadchlo svoji divokostí. Obří špičatá skaliska čněla z hladiny oceánu a neustále je omývaly několik metrů vysoké vlny. Na skalách hnízdily kolonie několika druhů mořských ptáků. V malých zátokách na pobřeží odpočívali lachtani. Na jednom z nejvyšších pobřežních útesů stál maják, aby před zrádnými skalisky varoval v noci projíždějící lodě.


Do města Dunedin nás přilákal hlavně tamní pivovar Speights. S trochou fantazie pivo speights vzdáleně připomíná pivo tam u nás doma. V pivovaru jsme ochutnali několik druhů piva. Jeden druh s názvem Pilsener měl být podle popisku pivo vařené jako "Bohemian style". "No humpl největší!" zhodnotila patok Vendul, my ostatní jí jenom přikyvovali. Ale ať zbytečně nekřivdíme Kiwiúm, jejich anglický typ piva "Ale" je vcelku dobrý.


Dunendin je zapsán v Guinessově knize rekordů. Jedna z jeho ulic má sklon neuvěřitelných 42º Samozřejmě, že jsme chtěli této výzvě podrobit naši Hondu.

V Dunendinu byla řada s řízením auta na mě. Dojel jsem pod kopec. Nevěřícně jsem se podíval nahoru. Zařadil jsem zpátečku a couval několik desítek metrů zpátky (to pro rozjezd). Sešlápl jsem plyn k zemi a začal mít strach. Do půlky kopce Honda jela obstojně. Pak už ne. Zpomalila na nějakých deset kilometrů v hodině a strašně ječela. My taky. Instinktivně jsme se všichni nakláněli dopředu. Možná to teď vypadá směšně, ale my jsme měli regulérní strach, že se překlopíme dozadu! No nezbývalo nám nic jiného, než tu prudkou druhou půlku vyjet. Nedovedl jsem si představit ten sráz couvat dolů. Nakonec jsme vyjeli.
Kdyby jsme někdy příště kupovali auto, tak na testovací jízdu ho určitě vezmeme do Dunedinu!
Pomalu se začalo stmívat a my vyrazili kousek za Dunedinem na poloostrov Otago. Chtěli jsme zde pozorovat albatrosy a tučňáky. Tentokrát jsme ale štěstí na zvířata neměli. Albatrosi se před námi někam schovali (až později jsme se dozvěděli, že prý lítají jen za škaredého počasí). A tučňáci si dávali načas s návratem z oceánu. Nevydrželi jsme na ně čekat a vyrazili do kempu. Jeli jsme už v úplné tmě, když v tom Štabik vykřikl: "Bacha, Pozor!" To si to jeden tučňák mašíroval rovnou přes cestu do houštin. Tak přece jsme viděli aspoň jednoho (ale možná i přejeli).
Do kempu jsme dojeli pozdě, až někdy okolo jedné v noci. Další den jsme se vzbudili do neobyčejně horkého dne.
Na pláži Moeraki jsme zastavili na prohlídku kulatých balvanů.

Zde jsme zjistili, jakou má Vendul neuvěřitelně velkou sílu!

Zbýval nám jeden celý den k dobru. Na jedné pláži s názvem All Day byl kemp. Všem nám bylo hned jasné, že už nikam nepojedeme. Z pivovaru jsme si odvezli karton piv, bylo krásně teplo, v oceánu už se dalo vydržet déle než deset sekund a všichni jsme měli nedočtenou knížku. Perfektní podmínky pro odpočinek po náročném cestování.
(O nemilé příhodě s vařičem Var 2 napíšeme někdy jindy, nechceme vás zbytečně děsit před vánocemi!)

super čtení, krááásné vánoce !!