JEDEN DEN V ŽIVOTĚ SBĚRAČE CHŘESTU I.

14. listopadu 2011 v 7:39 | Cuba
Pátek 4. listopadu 2011

Pět patnáct, zvoní budík.
Odložit zvonění.

O pět minut později už ale vstáváme, "opravdicky" ujišťuje mě Vendul. Rychle se obléct. Ještě vypnout naše ústřední topení (elektrickou vyhřívací dečku) a pak už můžeme zamknout chatkostan, tím že zavřeme dveře, chatkostan nemá zámek. Jo a ještě nezapomenout vzbudit Štambíka.

Je svěže, vzduch je příjemně studený. Za chvíli bude svítat. Kráčíme po včera posečené trávě, na botách ranní rosa. Park kolem hlavní budovy je porostlý keři. Procházíme hloučkem stanů, ze kterých se ozývá pravidelné oddychování - šťastlivci, nemusí do práce. Anebo možná žádnou nemají. Stejně mám pocit, že přes noc stanů nějak přibylo. Včera večer byly tři, teď je jich tu pět. To zas bude večer blázinec...

Na můj pozdrav při vstupu do kuchyně odpoví několik lidí. "V kolik musíme vstávat, abychom tu byli první?" ptám se bezradně Vendul, vždyť je teprve pět ráno.

Honza s Monikou už snídají, my se přidáváme. Štambík přijde - určitě znovu usnul. Připravit snídani ráno není až tak obtížné. To ještě nebývá fullhouse.

Vzhůru je jako první Číňan Yao. Jeho snídaně je v drtivé většině případů rýže. Ve dvanáct pak obědvá zásadně jen chleba. První den v práci na poli se podivoval, kde je jako mikrovlnka. "Proč potřebuješ mikrovlnku, Yao?" zeptali jsme se. Odpověděl zcela upřímně: "Jak můžu jíst rýži studenou?" Postupem času jsme si na Yaa zvykli (A Yao si zvyknul, že na poli žádné mikrovlnky nejsou). Yao chodí do práce první půlhodinku pěšky, po cestě ho pak naberu a jedeme spolu v rozhrkaném náklaďáku. Dozvěděl jsem se od něj hodně zajímavosti o Číně. Samozřejmě také neopomněl dodat, jako správný Číňan, že Tibet opravdu patří Číně a čínská nejvyšší hora je od nepaměti Mount Everest. Taky si každé ráno při jízdě na pole procvičuje "pistolky" (jednou dlaní vytvoří pistol, která střílí na 4 vztyčené prsty druhé dlaně, pak ruce vystřídá). O tomto cvičení se v Číně traduje, že pomáhá procvičovat a zlepšovat paměť.

Fujtajksl, ke snídani zase toustový chleba. V Česku máme jednoznačně nejlepší pečivo na světě! Nikdo na nás nemá. Tolik druhů pečiva co máme doma, nemají nikde jinde. Proč Česko není proslaveno pečivem? Proč za českými hranicemi znají jen bílý chleba? Někdy, si pečeme chleba vlastní, kmínový. Upečený ho vytáhneme z trouby a necháme vychladnout na stole. Za pár minut je kolem něho hlouček zvědavých asiatů v čele s paní domácí. A všichni si ho fotí. A my pořád dokola a dokola rozdáváme recept na jeho přípravu.


Rychle napustit vodu do plastových lahví, vyčistit si zuby (ráno si je s náma čistí i štambík), nasednout do auta. Den co den, přesně v šest třicet nás na farmě Peter vítá jeho oblíbenou frází: "Jak se dneska všichni máte?" Naložit prázdné bedny a hurá dvacet kilometrů na pole.

Práce je rutina.V práci s námi kromě Yaa sbírají chřest tři holky. Ze začátku jsme měli problém si zapamatovat jejich jména. To ale na poli bylo daleko více lidí, převážně Malajců. Zapamatování všech asijských jmen jsme si zjednodušili. A tak se na poli najednou objevila Starka, Tučňačice, Žlutá, Ta Pěkná, Novinářka, Argentinka, Pomalá Barča, Koala, Little Man, Estonci a spousta dalších. Některé farmář Peter později převelel do balírny chřestu a jiné jako pomalou Barču nemilosrdně vyhodil. Jenom Malajec Little Man dal výpověď sám, když po a to nekecám deseti minutách sběru chřestu mužným hlasem pronesl: "This job is too hard for me, I am just little man." (Tahle práce je na mě moc tvrdá, jsme jen malý muž). Nasedl do auta a odjel. Smáli jsme se mu. Teď se směje on nám, z nové práce si k večeři často nosí kuřata a čerstvý jablkový džus.

Uznáváme, většina z nás pěti ihned po potřesení si rukou z neznámou osobou její jméno ihned úspěšně zapomene. Samozřejmě to není omluva. Malajci se nám to ovšem snaží kulantně zjednodušit. Nejen že mají jméno svoje rodné, ale také mají jméno, které si sami zvolí. Však už tehdy před třemi měsíci, když jsme poprvé otevřeli ledničku a viděli v ní sýr s nápisem Karen, mléko od Irene a další evropská jména, nám přišlo něco divné. Karen totiž není Karen ale Thay Sieew Yim a Irene je Hui Seah Heng. Postupem času, když jsme se s obyvateli kempu skamarádili, jsme je chtěli začít nazývat jejich pravými jmény (v domnění, že je to slušnost), ale oni pořád trvali na svých anglických jménech. Má to vlastně i svoji logiku a výhodu, každý si vybere jméno podle svého gusta. Jenom mi pořád vrtá hlavou kdo je člověk, jenž svoje potraviny podepisuje King Kong.

Na poli se teda každé ráno potkáváme se třemi malajskými novinářkami, s holkami menšími než Vendul se jmény Karen, Lua Shu Ping, Tan Pei Sze a Yaem. Sbírání chřestu, ostatně jako jakékoliv jiné sbírání má tu výhodu, že čas při něm ubíhá neuvěřitelně rychle. Sotva si nabrousíte nůž, dáte si první pauzu nazývanou morning tea, posečete trochu chřestu, naobědváte se, zase něco málo posekáte, odpolední čaj, přivezete bedny s chřestem z pole, vyložíte je na myčku a zavezete ještěrkou do chlaďáku a a už abyste jeli domů. Čtyři z nás ohospodařují jedno vozítko, zatímco pátý dělá funkci Wayna (tak se jmenoval poslední supervisor na poli). Pozice Wayn je pozice flákací, jeho úkolem je nakládat plné bedny s chřestem do náklaďáku a dirigovat asijské vozítko kam, kde a co má sbírat.Osádka asijského vozítka je šikovná, nicméně se jim musí některé věci opakovat. Mockrát opakovat.

Obvykle okolo čtyř odpoledne jsou všechny bedny naplněny, pole prosekána a nás pět vyráží směrem do balírny chřestu vyložit plné bedny na mycí linku. Tam se k nám s železnou pravděpodobností přidává ukecaný farmář Peter a spouští svůj slovní kulomet.

/Dneska v pět odpoledne místního času, tzn. v pět ráno v ČR, po pěti přestupech a pěti dnech cestování, dorazila sama úspěšně do Christchurch Verca/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jane jane | 14. listopadu 2011 v 8:45 | Reagovat

Verca je hero. pro vercu a wendul dnes v 7hodin ráno našeho času žofka odjela do svého nového domova. mějte se m

2 Minh Minh | 14. listopadu 2011 v 18:45 | Reagovat

5 je nějaké šťastné číslo :-)Cuba by měl být spisovatelem!

3 Mary Mary | 14. listopadu 2011 v 18:57 | Reagovat

Kurnik, ten blog je hotový román! úplně vám závidím! tady kosa jako z nosa, ještě, že máme s Adamem Praděda:-), pijeme i na vaše zdraví!

4 w w | 15. listopadu 2011 v 4:37 | Reagovat

taky k nám dorazil praděd :D

5 tata tata | 15. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

[1]:
jo, ale malem si toho chlapa dala k snidani:-)

6 JanaB JanaB | 15. listopadu 2011 v 20:47 | Reagovat

Hurá nazdar výletu, teď to tam rozjeďte a užívejte si tepla:)

7 verca verca | 16. listopadu 2011 v 0:40 | Reagovat

[5]: :D to je sranda. a ted je tam ale prazdny kout. tato lampicku muzes porad rozsvicet a zhasinat, at ti to nenarusi rutinu.

8 verca verca | 16. listopadu 2011 v 0:45 | Reagovat

[6]:huraaa taktak. ale fouka tady zatim studeny vitr. ja vam tam preju aspon na vanoce cerstvy vzduch, vypada ze se stava vzacnosti..

Mamkooo Mary, nazdravi!

9 jane jane | 16. listopadu 2011 v 9:12 | Reagovat

[7]:: tata pořád chce rozsvícet a zhasínat ... lampička tam není

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama