SEVER JIŽNÍHO OSTROVA II

18. října 2011 v 23:10 | Cuba
Pondělí 17. října 2011


WHARARIKI BEACH


Turistický průvodce je věc nepostradatelná, hlavně pokud cestujete v úplně cizí zemi. Už několikrát jsme ovšem s Vendul zjistili, že spoléhat se pouze jen na něj může chudáka cestovatele zavést na místa, která třeba ani úplně vidět nechtěl, anebo mu naopak jisté skutečnosti tak nějak zatají. Naše dva turistické průvodce se nás pokusili doslova okrást! A to jsme informace čerpali jak vidno z více zdrojů. Děkujeme tímto hodné paní na informacích v Motuece za užitečný tip.

Na úplném severu Jižního ostrova leží za nekonečně dlouhou rozkvetlou a voňavou loukou, za mohutnými písečnými dunami, za modrou řekou a za větrem a vodou ošlehanými skálami pláž, kterou naši turističtí průvodci opomněli. Nese honosný maorský název - Wharariki.

Stařičká Estima jela na sever tak dlouho, dokud to cesta dovolovala. Pak najednou cesta skončila a změnila se na prašnou pěšinku. Nahodili jsme na záda batohy a vydali se po zvlněných a trávou porostlých kopečcích směrem k pláži Wharariki. Cestou jsme museli přelézat mnoho ohrad s pasoucími se ovcemi. No vlastně některé ovce se pásly a jiné ovce rodily ovce nové, ale ty se při tom taky pásly. Všem se nám malá jehňátka líbila, teda kromě Vendul, která jim chtěla ty jejich hnusné, plandající chundelaté ocasy na místě ostříhat a marně se snažila z Moniky veterinářky vydolovat informaci, kdy těm ošklivým jehňatům ocasy upadnou, protože dospělé ovce, jak se všeobecně ví, žádné ocasy nemají.



Jak jsme nakonec zjistili, nerodili jenom pasoucí se ovce, ale i strakaté krávy a smradlaví tuleni a všichni ti malí potomci vesele skotačili a ohřívali se v teplém odpoledním slunci. Jaro bylo zkrátka v plném proudu. Měli jsme trochu obavu, jestli na nás náhodou nějaká kráva nebo ovce nezaútočí v rámci obrany svých mladých, kterých tam běhaly desítky, možná i stovky (ok, přiznávám se, já jsem měl obavu, Monika byla ve svém veterinářském živlu, Honza se Štambíkem plánovali jak nějaké malé ubohé jehňátko, telátko nebo tuleňátko ulovit a Vendul pořád štvaly ty ocasy). Ovce si nás ovšem jen se zájmem prohlídly a vesele rodily dál. My neohroženě pokračovali po nekonečné louce za kdesi v dálce hučícím oceánem.



Louka se změnila v pás pralesa, který se táhl pár set metrů od pobřeží a který ji odděloval od oceánu. Už zbývalo jen projít úzkým lesem.Všechny cesty nakonec skončí, ale kdyby všechny skončily jako ta naše... Najednou se před námi v záři zapadajícího slunce rozprostřelo velmi zvláštní pobřeží. Nejkrásnější pobřeží, které jsme kdy v životě viděli!


Nejfamózňejší, nejvíc okouzlující a nejfotogeničtější Wharariki Beach. A nebudu šetřit superlativy - jedinečná, nejskvostnější nejkrásnější. Kdybych byl Peter Jackson tak bych s klidným svědomím znásilnil Tolkienova Pána prstenů a přidal do děje nějakou pobřežní scénu. Nedivím se, že náš farmář Peter strávil kus svatební cesty v těchto místech.


Průzračný oceán byl zrovna v polovině přílivu, což nám umožnilo prozkoumat suchou nohou kus pobřeží. Procházeli jsme kolem obřích kamenů pečlivě omytých mořskou vodou. Oceán tyto kameny po tisíce let pilně opracovával, čímž jim vštípil jejich nynější bizardní podobu.


Byli jsme jak v Jiříkově vidění. Spokojeni byli i brblající Honza s brblajícím Štambíkem. Doposud prý totiž neviděli na Zélandu nic, co by je absolutně ohromilo... Štambík byl dokonce tak ohromen, že po dvou měsících vytáhl ze spodku krosny zaprášený foťák (foťák, který dostal na své poslední srpnové narozeniny a se kterým naposled fotil zkušební fotky v kupé rychlíku směr Svinov - Brno) a začal zuřivě fotit. Vypadal při tom jako by snad chtěl dohnat ty dva poslední nefotící měsíce. Ale není se čemu divit, bylo co fotit.


Slaná voda se nezastavila před ničím a v mnoha skalních útvarech provrtala desítky metrů dlouhé úzké chodby. Do poslední jsme je prozkoumali a v jedné jsme dokonce objevili divokého tučňáka. Bylo to poprvé co jsme viděli tučňáka naživo. Asi ale bude přesnější říct viděli "namrtvo", neboť tučňák byl už na pravdě boží. Ale radost z jeho objevu jsme měli stejně.


Příliv sílil a každá další vlna ukrojila kus bělostné pláže. Pomalu jsme opustili jeskyně, abychom tam s tučňákem nezůstali navěky a vydali se nazpátek k autu přes údolí obřích písečných dun. Vylézt na takovou vysokou dunu není vůbec jednoduché. Za to skoulet se z ní dolů je sranda. Válet sudy ještě větší. Metat kotrmelce je už jen pro borce. Ale to co předvedl Štambík je jen a jen pro naprosté experty. Předvedl salto vzad, jehož precizním provedením si byl na dvě stě procent jist. Dle mého odhadu ho ale provedl tak na necelých padesát a zjistil jak se cítí pštrosi v nebezpečí. Nevíte jestli ještě běží televizní soutěž Natoč to? Protože tady s tímhle Štambíkovým kouskem zaručeně něco vyhrajeme! (Video: http://vimeo.com/30765915)


Při zpáteční cestě jsme pořád dokola a dokola otáčeli hlavu a nevěřícně zírali na Wharariki pláž topící se v červeném zapadajícím slunci. Bylo nám trochu líto, že už odcházíme, ale utěšovali jsme se, že se na toto místo ještě minimálně jednou podíváme - až přijede Verca, musí pláž přece taky spatřit a chvíli na ni zírat s otevřenou pusou a zadrženým dechem. Tak jak jsme činili my. Jo a taky musí metat kotrmelce z té velké duny!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verca verca | 19. října 2011 v 6:50 | Reagovat

cuba jestli nenapises knizku, tak ti to budu do smrti vycitat!!

2 Štambík senior Štambík senior | 20. října 2011 v 20:52 | Reagovat

tohle mě fakt dostalo :-)))
..... Štambík byl dokonce tak ohromen, že po dvou měsících vytáhl ze spodku krosny zaprášený foťák a začal zuřivě fotit

3 Anežka Anežka | 23. října 2011 v 18:59 | Reagovat

Kubicku muj, dekuji ti za ovecky. Tesim se na tebe. Anezka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama