DŽUNGLE A KRABÍ ZÁVODY

24. června 2012 v 19:18 | Cuba
16. - 18. května 2012


Dny v ráji rychle utíkaly. Snídaně, na pláž, nakrmit ryby, výlet po ostrově, potápět se, koktejl při západu slunce a večeře. Když jsme měli ještě na něco chuť, rozbili jsme kokos. Někdy jsme jenom tam bezcílně bloumali po ostrově a pozorovali život okolo. Lidé vypadali spokojení. Všichni měli pár kil navíc, dobrou náladu a malý moped, na kterém dokázali převést cokoliv. Ženy prodávaly v malých stáncích u cesty sarongy a ovoce. Muži z dřevěných oprýskaných loděk chytali ryby nebo jen tak postávali u cesty a klábosili. Nikdo nám nic nevnucoval a nemuseli jsme si nic koupit. Za to povídat si Kukané chtěli. Pokud jste jim řekli, že se vám ostrov Rarotonga líbí a že to je PARADISE, udělali jste jim opravdovou radost.

Už od prvního dne nás lákalo vydat se do vnitra ostrova. Nejlépe vylézt na nějakou vysokou horu a rozhlídnout se okolo. Výpravu jsme oddalovali co nejdéle, aby se Vendulin nehet pořádně zahojil. Ani po pár dnech však Vendul nedokázala nazout botu, natož lézt po skále. Rozhodl jsem se proto pro sólo výšlap na sopku Te Kou stojící v samém srdci ostrova.

Chyběla mi mapa, měl jsem jenom jakýsi obrázek ostrova se zhruba vyznačenými treky a miliónem reklam. Nic lepšího se mi nepodařilo sehnat. Na internetu jsem si alespoň přečetl popis treku: první tři kilometry vede údolím, pak strmě stoupá po úbočí Te Kou až na vrchol.


Malá klikatá cesta ubíhala pod koly mopedu a mi se otevřel výhled do zeleného údolí porostlého hustým mechem a kapradinami. Znova jsem spatřil obří lopuchy, které jsme už před tím objevili s Vendul u vodopádu Wigmore. Byly tak velké, že by hravě nahradily slunečník. Vzpomněl si na Robinsona, jak takové listy používal, když měl trable s úpalem. Začínal jsem se cítit jako on. Stejně jako Crusoe podnikám výpravu do vnitra ostrova.

Kamenitá cesta začala strmě stoupat vzhůru a moped protestovat. Z okolních svahů stékaly malé potůčky a kola motorky v bahně prokluzovaly. Zaparkoval jsem v příkopě u cesty, nasadil batoh a vyrazil po svých. Přebrodil jsem studený potok a prošel napříč malými políčky kde rostly banány a nějaké rostliny zasazené ve vodě. Všiml jsem si dvou farmářů, kteří kosili trávu. Jeden z nich se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Proč? Co to má znamenat?

Počítal jsem, že údolím projdu hravě a na vrchol vyběhnu. Jenomže jsem po pětiset metrech ztratil stezku v pichlavé trávě, která mi byla po pás. Po dalším půl kilometru jsem se ztratil já. Co krok to se mi noha zabořila do močálu. Oblohu zastínily vysoké palmy a stromy, ze kterých až na zem visela rostlina připomínající břečťan. Z temné buše se vyrojila hejna komárů a s chutí se do mě pustila. Doprčic, jenom aby mezi nima nebyl komár co přenáší horečku dengue. Před ní mě varovala i moje doktorka. Zase se mi vybavil Crusoe, jak bojoval o každý metr s tropickou džunglí a moskyty..


Slyšel jsem hučet potok. To je ono, trek má vést kolem potoka! Jenomže ani korytem řeky se nedalo projít. Otočil jsem se na patě a šel zpátky.

Když jsem míjel kosící farmáře, jeden na mě zavolal: "Tak co, až navrchol?" šklebil se. "Ne, ztratil jsem se," odpověděl jsem. Oba chlapíci se dali do smíchu. "Tudma už dlouho nikdo nešel! Raději běž na Cross Island Walk, tam se dá cesta snáze najít. Teda když není po dešti!" Poděkoval jsem jim za radu a ještě dlouho slyšel jejich smích. Taky jsem konečně pochopil, proč Robinson nakonec vypálil kus ostrova, čímž si zajistil pohodlný průchod a pomstil se ďábelské tropické buši.

Vrátil jsem se na pláž před hotel, kde seděly a postávaly skupinky lidí. Vendul na mě už čekala. "Co se děje?" zeptal jsem se ji. "Budou se pořádat krabí závody."

Komentátor nebyl nikdo jiný než náš starý známý vtipálek správce. "Dámy a pánové, vítejte na oficiální velké krabí ceně Rarotongy. Omluvte malé zpoždění, některých závodníku, mají problémy na celnici a s imigračním..." spustil svoji obvyklou spršku vtípků. Stihl nám představit všechny světově známé závodníky, jako je třeba Michael Crabmacher, norský závodník Hopeless, italský Ferabbi, AllBlack z Kiwilandu nebo Africký sportovec One DayLater.


"Na koho vsadíme?" zeptal jsem se. "Na třináctku, na Island Time , ten je místní," rozhodla Vendul. Vsadili jsme maximální možnou částku, dva dolary a čekali co se bude dít. Třicet krabů přinesli na plastovém podnose a lanem vyznačili na zemi kruh. Uzavřeli se poslední sázky. Pak jednomu nic netušícímu Kiwimu vrazil správce do ruky lasturu a poručil mu, aby na ni zatroubil. Po pěti minutách funění a slintání lastura vyloudila téměř neslyšitelné "tutuú". Bylo odstartováno.

Náš krab s číslem třináct byl znatelně větší než všichni jeho konkurenti. Byl velký jak jablko, zatímco ostatní krabíci připomínali třešně. Z krabího chumlu na podnose se mu povedlo vylézt jako prvnímu, protože jednoduše protivníkům přelezl přes záda. Těsně za něho se zavěsil černým fixem obarvený AllBlack. Island Time byl rychlejší a AllBlackovi zdrhnul. Přelez lano jako první a to už si nás volal plešatý správce na pódium, abychom si vyzvedli výhru. Vyplatilo se vsadit na "domácího" borce!

"Jacob, Czech Republic!" řekl jsem do mikrofonu. Ani teď diváci nezklamali a davem to opět obdivně zašumělo. Začínalo se mi to pravdu líbit. Být exotický Čech je super!


Převzali jsme si tučnou výhru, rozvalili se do lehátka. Objednali jsme si koktejl a pozorovali, jak správce všechny kraby sesbíral a vysypal do moře. V dáli zapadalo červené slunce a my si za nic na světě nechtěli připustit, že v noci letíme domů. Tentokrát ale "opravdicky domů", do Ostravy.


 

KORÁLOVÝ ÚTES

20. června 2012 v 21:57 | Cuba
15. května 2012


Neměl jsem žádnou představu o tom, jak takový korál vypadá. Když jsem si poprvé nasadil potápěčské brýle a ve vodě objevil hnědou kouli, která připomínala mozek i s jeho typickým rýhováním, nevěděl jsme co to je. Korál nejprve dosáhne velikosti fotbalového míče, pak se jakoby začne rozevírat a zvětšovat. Porostou ho všelijaké vodní rostliny a v jeho útrobách nacházejí útočiště ryby.


Když se spojí hodně korálů dohromady vytvoří korálový útes, který dokáže být překvapivě tvrdý. V minulosti ztroskotala po nárazu na atol nejedna loď. K pobřeží ostrova Aitutaki ani nepřiplouvají velké nákladní lodě. Ty raději zakotví za korálovým útesem na rozdivočelém oceánu. Zboží se komplikovaně přeloží na staré bárky s malým ponorem. Takto obtížně probíhá veškeré zásobování ostrova. Čas od času se nějaký korál ulomí a příliv ho vyplaví na pevninu. Na vzduchu dostane smetanově bílou barvu. Celý život korálu končí v momentě, kdy jde po pláži Vendul a zlomí si o něj nehet.

Sbalili jsme šnorchl a brýle a šli se potápět. "Není to stone fish?" zeptala se Vendul, a ukázala na neskutečně škaredou rybu ležící na kamenné zídce u pláže. Proč tam ta potvora sakra leží? Ryba otvírala a zavírala pusu a na ostrém slunci se ji očividně nelíbilo. Vystavil ji tam jeden ze zaměstnanců activity hut, který měl na starost zábavu hostů. Ať si prý turisti zapamatují, jak nebezpečná ryba vypadá.

"A ona tady spí celou dobu?" zeptala se s vážnou tváří zjevně natvrdlá paní. Animátor se zarazil. "Paní, kdybyste byla ryba, spala byste tady na slunci celý den? Ona potřebuje VODU!"


Po té co k prudce jedovaté stone fish přicupitala malá holčička a pokusila se ji pohladit, animátor usoudil, že vystavit rybu na zídce byl pěkně blbý nápad, chytl stone fish za ploutev a mrskl s ní do koše.

Na Zélandu a v Austrálii jsme navštívili akvárium. V každém z nich měli oddělení tropických vod a korálového útesu. Pozorováním exotických ryb jsme strávili nejvíce času. Teď jsme měli možnost do nachlup stejného akvária skočit a zaplavat si v něm.


Příroda se na tropických rybách vyřádila. Náš kapr by žasnul, kdyby viděl jakou škálu barev mají jeho tropické kolegyně. Od žluté, přes oranžovou a konče duhovou. Velikost ryb byla přímo úměrná hloubce, ve které jsme zrovna plavali. Asi proto jsme si oblíbili pláž s názvem Fruits of Rarotonga (správně se tak jmenuje jen stánek s výbornýma hamburgerama u pláže, ale Kukané tak neoficiálně pojmenovali i blízkou pláž). Hloubka v tamní laguně dosahuje pěti metrů a všechny ryby v ní jsou pět krát větší.

Každé ráno jsme si od snídaně odnesli několik krajíčků toastového chleba. Ten zavázali do sáčku a s ním plavali ke korálovému útesu. Chleba jsme pořádně rozdrtili a do sáčku udělali malou dírku. Pak už stačilo jenom pozorovat. Nejrychleji byly u sáčků dlouhé štíhlé bíle ryby. Ty se nechaly klidně krmit z ruky. Za chvilku připlavaly ryby s růžovo-zeleno-modrými pruhy. Informace o nečekané hostině se rychle rozkřikla. Z čista jasna se objevily placaté ryby připomínající gramofonové desky s vypouklýma očima. Vždyť vypadají jako slisované ve svěráku! Chvilku nám naháněly hrůzu úzké jeden a půl metrů dlouhé průhledné "štiky", takový mořští hadi. Nejpěknější ryby se jmenovaly threadfin butterflyfish (dají se koupit v Česku ve zverimexu). Jsou pruhované jako zebry, akorát s bílo-černo-žlutými pruhy. Trochu lechtalo, když se nějaká ryba rozhodla ochutnat naše nohy a začala nás ožírat. Sem tam jsme zahlídli i rybu připomínající kapra s dvěma dlouhými tlustými fousy, kterými ryla v zemi když hledala potravu. A stále připlavávaly další. Některé ryby samy, jiné v početných hejnech.


Na dně oceánu ležely křiklavě modré hvězdice a obří mušle. Když jsme se k nim potopili, okamžitě se zavřely. Samozřejmě ve vodě nechyběli ani mořští ježci s půlmetrovými bodlinami.

Potopit se pod hladinu a pronásledovat nějakou z pěkných ryb, jsme vydrželi hodiny. Od dvou kluků půjčujících na břehu potápěčské vybavení jsme se dozvěděli o chobotnicích. Prý se těžko hledají, ale ve vodě jsou. Za korálovým útesem je možno koncem zimy narazit i na karety, mořské želvy. My na ně a na chobotnice neměli štěstí. Za to jsme viděli murénu.

Pokoušeli jsme se potopit co nejhlouběji k obrovské mušli, která ležela na dně poblíž útesu. Když jsme byli skoro u ní, z díry ve skále se začalo cosi soukat ven. Najednou to prudce zrychlilo a hbitými vlnivými pohyby doplavalo skoro k nám. Byl to pořádný macek. Muréna! V tom otevřela tlamu. Nechali jsme mušli mušlí a tryskem upalovali k hladině. Muréna si nás ještě chvilku zlověstně prohlížela a zajela zpátky do díry.

S tímto živočichem jsme měli tu čest setkat se ještě jednou. Tentokrát to bylo muréní mimino velké jak ještěrka. Pokoušeli jsme se ho krmit, ale na chleba nereagovalo.

Zpátky na pláži Fruits of Rarotonga jsme potkali skupinku starších Zélanďanů. Ptali jsme se jich na jména ryb a pověděli jsme jim o naší příhodě s murénou. "Ty umí být pěkně nebezpečné," řekl jeden z nich. "Když se muréna zakousne, tak nepustí!"

Od té chvíle jsme si dávali na díry v útesech pozor. Vzpomněli jsme si na slova průvodce z akvária v Sydney: "nestrkejte ruce do nádrže s murénami, už jsme tu měli několik ukousnutých prstů."




CESTOVÁNÍ PO OSTROVĚ

12. června 2012 v 11:43 | Cuba
14. května 2012




Bylo načase prozkoumat ostrov. Nejkrásnější pláže, zátoky a šnorchlovací laguny leží na jeho jihovýchodní straně. Ostrov se dá za jeden den obejít pešky. Zajímavým řešením je i místní autobus. Na celém ostrově Rarotonga jezdí jen dva. Jeden se jmenuje CLOCKWISE a druhý ANTICLOCKWISE. Zkrátka jeden objíždí ostrov po směru hodinových ručiček a druhý v protisměru. Oficiální jízdní řád existuje, ale dle zkušenosti místních si autobusy jezdí jak chtějí. Nejlepší taktika prý je si v klidu sednout do stínu kokosové palmy a až pojede kolem, mávnout na řidiče.

Chvilku jsme si pohrávali s nápadem půjčit si kola, teda elektrokola, protože obyčejné kolo nešlo sehnat. Půjčení jedné motorky nakonec vyšlo výhodněji. Jenomže dělat speciální cookostrovanský řidičák na motorku se mi dvakrát nechtělo. Zašli jsme si proto pro radu ke správci hotelu.

"Prosím vás, tady na ostrovech udělá řidičák každý," ujišťoval nás. "Pokud to nezvládnete, osobně si vás vyfotím a vaši fotku pověsím v kanceláři na zeď! Byli byste historicky první, kteří nezvládli řidičské zkoušky na Cookových ostrovech!" pobaveně nás ujišťoval správce.


V půjčovně jsme si pronajali skútr se stejnou poznávací značkou, jako bylo číslo našeho pokoje - 808. Pokud si myslíte, že zkoušky děláte někde na komisariátě, jste v omylu. Chvilku jsme počkali na parkovišti před půjčovnou, než k nám dorazil instruktor, který byl zároveň komisařem. "Kia orana!" pozdravil. "Tak jdeme na to." Nasednul jsem na připravenou motorku. Čekal jsem, že si instruktor sedne za mě. Místo toho mi přikázal: "Vidíš tamty dvě kokosové palmy?" "Jo," odpověděl jsem. "Tak je objeď," poručil a usmál se na mě, když viděl, jak mě jeho požadavek překvapil.

Za třicet sekund jsem byl zpátky. Instruktor už měl připravené osvědčení o úspěšném absolvování motoristických zkoušek a se všemi papíry co jsme dostali nás poslal do města na policii pro vyřízení potřebných formalit.

To byla paráda! Frčet v horkém tropickém dni na skútru bylo příjemně osvěžující. Hned nám bylo jasné, že na ostrově neexistuje lepší dopravní prostředek než motorka. Stavili jsme se do nemocnice vyzvednout léky pro Vendul. Pak jsme vyběhli (já vyběhl, Vendul vypajdala) na kopec nad špitálem a kochali se výhledem z tamní vyhlídky.


Kam až oko dohlédne rostly vysoké, štíhlé kokosové plamy. Takhle z vrchu jsme dobře rozeznali i malá banánová políčka. Někde tam dole v údolí měla být i ananasová plantáž, ale tu se nám nepovedlo objevit. Jasně jsme viděli pravidelnou siluetu atolu kopírujícího pobřeží ve vzdálenosti zhruba padesáti metrů od břehu. V laguně byla voda klidná a měla tyrkysový nádech. Ovšem za korálovým útesem, na který neúnavě narážely metrové vlny, byla barva vody temně modrá. Atol funguje jako vlnolam, všechny vlny se o něj rozbíjí a právě díky němu mohla vzniknout laguna. Oceánské dno se za útesem prudce svažuje do hlubin.

Každý z patnácti ostrovů souostroví Cook Islands má nějaké svoje nej. Autaki je proslavený díky plytkému pobřeží s křišťálově čistou vodou a bělostným pískem. Na ostrově Atiu jsou tajuplné jeskyně Anatakitaki. Na jednom z nejodlehlejších míst světa ztraceném kdesi v Jižním Pacifiku - atolu Manihiki se pěstují celosvětově známé černé perly. Manihiki je tak malý, že se na něj vejdou jenom dvě vesnice. I Rarotonga má svoje nej - Lagunu Muri. Nakopli jsme motorku a vyrazili.


Zátoku a lagunu tvoří čtyři malé zelené ostrůvky, co by kamenem dohodil od pobřeží. Laguna je tady tak plytká, že na ostrov i Vendul dojde pěšky. Zaparkovali jsme motorku a vyrazili na obhlídku jednoho z nich. Voda byla příjemně teplá. Sotva jsme do ni vstoupili, připlavaly bílé ryby. Zajímalo by mě, jestli ryby mají ve vodě nějak rozdělené území. Těsně u břehu vždy plavou bílé, kousek dále zase ryby tvarem připomínající kapra a za nimi mezi korály plavou ty ryby, za kterýma jsme na Cookovy ostrovy přijeli. V laguně Muri ovšem tyto exotické tropické ryby nebyly, korálový útes je zde moc daleko od pobřeží.



Malý ostrůvek jsme obešli dokola. Začalo nám být horko. Lehli jsme si do vody a pozorovali rajskou scenérii okolo. Kdesi od břehu Rarotongy vyjela malá dřevěná loďka a vezla turisty na ohlídku ostrůvků. Z lodi se ozývaly dunivé zvuky bubnů a pati. Slunce příjemně hřálo a my si přáli na Cookových ostrovech zůstat navždy.


Nevěřil jsem kolik je na ostrově kostelů. Doposud jsme neprojeli ani půlku ostrova a už jsme narazili na kostely katolické, protestantské, ale i svatostánky adventistů sedmého dne a svědků Jehovových. Později jsme objevili také budovy na kterých bylo napsané: the Assembly of God, the Baptist Church, the Church of Latter-Day Saints, the Apostolic Church a the Baha'i faith. Co se týče víry, tak ostrovani mají z čeho vybírat. Než jsme na Cookovy ostrovy přiletěli, tak jsem si bláhově myslel, že místní lidé věří jen ve své původní "tradiční" bohy. Nepřeberné množství kostelů mě ovšem zarazilo z jiného důvodu. Do doby než se křesťanství na Cookových ostrovech rozšířilo, byli místní lidé lidožrouti. Díky křesťanství Maoři začali ctít "nesežereš bližního svého" a přeorientovali se na smažení fish and chips s pořádnou kupou majonézy.


Za lagununou Muri jsme pokračovali po jižním pobřeží směrem na západ, neboli CLOCKWISE, jak by řekli osrovani. Po celou dobu jsme jeli beze slov a s otevřenou pusou. Jižní strana ostrova Rarotonga připomíná obrázky z katalogů nabízející exotické dovolené. Lépe řečeno je svoji krásou hravě předčí. Jeli jsme vstříc zapadajícímu slunci. Za námi se začaly kupit černá dešťová mračna. Hory zde byly strmější a skály zubatější. Přesně takhle jsem si představoval ostrov Robinsona Crusoa!


Písčitou pláž lemovaly palmy obsypané kokosy. Spadané ořechy se válely volně v písku. Dostali jsem na ně chuť. Pár šikovných úderů kamenem, skořápka pukla. Vypili jsme mléko a ládovali se tím nejlepším čerstvým kokosem přímo z palmy. Na tenhle zážitek z Cookových ostrovů vzpomínám nejraději.

Začalo pršet. Počasí je na ostrovech nestálé. Za jediný den prší třeba třikrát, ale ne víc jak čtvrt hodiny. Déšť je vlastně docela příjemný. Nastartovali jsme motorku a pokračovali v jízdě.
 


TRABLE S NEHTEM

6. června 2012 v 22:18 | Cuba
13. května 2012





Ráno jsme se probudili, odhrnuli závěs a naplno si uvědomili, kdeže to vlastně jsme. Pod okny tropická zahrada s kokosovými palmami, zelenými banánovníky s trsy banánů, které jsme si mohli kdykoliv utrhnout. Těch pestrobarevných květů, co tam rostlo! Za zahradou vánek čeřil hladinu klidné, mělké a panensky čisté modré laguny, kterou chránil korálový útes. O ten se v pravidelných intervalech rozbíjely metrové vlny. Vnitrozemí ostrova bylo tak nádherně sytě zelené, až to slovy nejde popsat. Z pokojového balkónu jsme mohli rozeznat zubatou dominantu ostrova, skálu The Needle a nejvyšší horu ostrova Te Manga. Siluety hor a sopek se doslova topily v oné záplavě zeleni. Na azurově modré obloze svítilo tropické slunce a my jsme si ani omylem nechtěli připustit, že jednou přijde čas a my budeme muset z tohoto ráje odejít.


Ten den jsem se dočkal svých pětadvacátých narozenin, díky časovému posunu jsem na ně musel čekat o den déle a Vendul mi nechtěla dát dárek. Posnídali jsme stylově tropicky - kokosy, banány, ananas a ještě nějaké podivné oranžové ovoce (to si ale při příští snídani odpustím). Když jsme všechno zapili studeným džusem z paroy, odebrali jsme se na info meeting se správcem hotelu.

Správce měl na sobě zdobenou bílou košili a sršel optimismem. Byl komik od přírody. Všechny sdělené informace byly podány formou nějakého vtipu. Když jsme si přisedli ke stolu k dalším turistům, následovalo klasické kolečko "jaksejmenujeteaodkudjste". Jak je příjemné být chválen a vzbuzovat obdiv za to, že jste Čech! Zase to uznalé kývaní hlavou překvapené "Ooh." Moc Čechů očividně nemá to štěstí na Cookovy ostrovy zavítat.


"Když budete mít v laguně při potápění jakýkoliv problém," poučoval nás správce, "nepanikařte. V klidu se postavte (názorně předvedl jak se ze dřepu postavit do stoje) a z laguny pomalu odejděte. Co pamatuju, ještě se nám tu nikdo nikdy neutopil!" Jak by taky mohl, vždyť v laguně u hotelu není více jak metr vody. "Dále bych vás chtěl upozornit na dvě nebezpečné věci," pokračoval správce a varovně se na nás podíval. "Za prvé, pokud se vydáte na procházku po pláži, může se stát, že po nějaké době dojdete do stejného místa! Za druhé, taky vás může nějaký ostrovan pozvat k sobě domů. A nedej bože vám nabídnout večeři! A u toho bude mluvit a mluvit až vás umluví k smrti. Takoví jsou tu lidi."


"A jsou tady nějaké nebezpečné ryby?" zeptal se chlapík z Nového Zélandu. "Máme tady jednu s názvem Stone Fish. Je to statická ryba, neplave, jen nehybně číhá přilepená na kameni. Radím vám nosit do vody ploutve nebo boty na plavání, ať na ni náhodou nešlápnete bosou nohou. Ale nejnebezpečnější jsou žraloci." Všichni u stolu rázem zpozorněli. "Mají zelené, červené nebo žluté šnorchly! Obzvláště FEMALE bývají agresivní." Muži u stolu se začali hihňat.

Půjčili jsme si ploutve, a zamířili na pláž. "Jau," vykřikla vendul. Otočil jsem se a viděl ji svalenou v písku. "Sem se kopla do kamene." Sehnul jsem se k noze. Bílý písek zbarvila rudá krev. Vendul si ukopla celý nehet, který se zlomil a zasekl se ji do masa. Spěchali jsme na pokoj vyčistit ránu. Průser byl v tom, že se písek zarazil hluboko do masa a nešel vyčistit. Váhali jsme jestli navštívit nemocnici. Raději než případný vleklý zánět jsme nakonec volili doktora.

Na hotelové recepci jsme poprosili o odvoz do nedaleké nemocnice. "Můžu vám zavolat taxík," nabídla recepční, ale řekla to s viditelným úšklebkem a pohrdáním. Bylo jasné, že ona by se na Vendulině místě raději do nemocnice dobelhala, než by platila předražený taxík. Zkusil jsem jinou možnost. Zaťukal jsem na okýnko auta stojícího na parkovišti. Uvnitř seděla paní evropského vzhledu a ochotně nám nabídla odvoz na korbě svého auta.


Jediná nemocnice na Cookových ostrovech stála na kopci a vzhledem připomínala naší psychiatrickou nemocnici v Kingseat. Po půl hodině čekání nás doktorka zavolala do místnosti, která sloužila jako kancelář, ošetřovna a operační sál soudě dle skalpelů, jehel a kapaček. Vendul odmítla umrtvovací injekci. Sestra byla se zákrokem po pár minutách hotová. Bylo na ni znát, že řezání nehtu zaraženého do masa ji nedělá dvakrát dobře. Doktorka si vzala Vendul stranou a sepisovaly zprávu pro pojišťovnu. Na sál se přibelhala další holka s ošklivým strupem na pravé noze táhnoucím se od pasu až ke kotníku. Když ji sestra čistila zranění a půl pinzety zmizelo v hluboké ráně v kotníku, na sestru přišly mdloby.


Zpráva pro pojišťovnu byla hotová. Pacientka si ukopla nehet o korál, psalo se v ní. Jsem zvědavý, co na to řekne pojišťovna. Doktorka si chvilku s Vendul povídala a mimo jiné ji sdělila: "My na Cookových ostrovech nevěříme v peníze." Zajímavé, už druhý člověk na ostrově zdůraznil, že nevěří v peníze. Že by ošetření bylo zadarmo?

Na nemocniční recepci nás ovšem vyvedli z omylu a zkasírovali o pěkný balík peněz. Na parkovišti jsem poprosil už ošetřenou kulhající holku o odvoz do hotelu. Ochotně souhlasila a po cestě nám vykládala, jak sem přicestovala z Austrálie na týdenní dovolenou. Rarotonga ji naprosto uchvátila a teď už tady žije druhým rokem. Prý je hrozná řidička a toto je její druhé letošní zranění způsobené pádem z motorky. Nadšeně nám popisovala svoji cestu po Evropě, při níž navštívila Českou republiku. "Praha je nejpěknější město světa," prohlásila.


Odpoledne jsme se vyvalili na pláž a užívali tropického slunce. Popíjeli jsme piña coladu a místní cookislandské pivo matutu. Za celý rok jsme na tak dobré pivo nenarazili. Tak mě napadá, že dobré pivo umí vařit jenom malé země!

PRVNÍ DNY V TROPICKÉM RÁJI

1. června 2012 v 12:19 | Cuba
12. května 2012



Kdybyste hledali Cookovy ostrovy na politické mapě světa, tak je naleznete těsně pod rovníkem na pravém okraji mapy. Taky se ale může stát, že na mapě jiné budou naopak zaznačeny úplně vlevo. Pokud budete mít smůlu, nenajdete je vůbec, protože autor mapy na ně pravděpodobně zapomněl. Hlavní ostrov souostroví Cook Islands se jmenuje Rarotonga. Díky sopečnému původu má ostrov téměř dokonalý kruhový tvar. V obvodu měří něco málo nad třicet kilometrů a tudíž je menší než Ostrava.

Poprvé v životě jsme cestovali v čase. Auckland jsme opustili v sobotu večer, na letiště Rarotonga International Airport jsme však dorazili v sobotu ve dvě ráno. Může za to datová hranice, kterou jsme překročili někde na půli cesty Auckland - Cook Islands. Říká se, že na Rarotongu přistávají letadla jenom v noci, aby se pasažéři zbytečně neděsili krátké přistávací dráhy. Jak příjemné bylo vystoupit z letadla, udělat pár kroků a zpotit se! Květnové noci bývají na Zélandu chladné, zima se blíží. Ale na rovníku je to vlastně fuk, které roční období zrovna je, teplo je pořád. David z Malajsie nám jednou řekl: "My u nás máme taky čtyři roční období - léto, léto, léto, léto."


Všechno šlo ráz na ráz. U pasové kontroly jsme po chvilce dostali do pasu i razítko. Mladík v uniformě si nás nejprve podezíravě měřil pohledem, pak podezíravě prohlížel naše pasy. Něco naťukal do počítače. Hádám, že googloval, jestli existuje Česká republika. Když mu google vyplivl že jo, oficiálně jsme vstoupili na půdu Cookových ostrovů za malebných zvuků kytary, na kterou vyhrával domorodý děda v kytkované košili a stylovým slamákem na hlavě. Přispěchaly k nám dvě pěkné slečny v dlouhých bílých šatech ke kotníkům a kolem krku nám pověsily věnce z voňavých exotických květů. (Mimochodem jejich pyl mi z bílé košile nejde vyprat doteď).

Květy slouží jako přirozený parfém a společenský symbol. Mladé holky nosí květ za pravým uchem. Tím dávají mužům najevo, že jsou svobodné. Na vdané ženě najdete květ naopak za uchem levým.

V sobotu ráno jsou v hlavním městě Rarotongy odjakživa trhy. Avarua je od našeho hotelu Edge Water vzdálena necelým deset kilometrů. Bylo horko k zalknutí, chodit se nám nechtělo, půjčit si auto vyšlo celkem draho a na motorku potřebujete mít speciální cookostrovanský řidičák. Tak nezbývalo nic jiného - vztyčil jsem palec, natáhl ruku a kupodivu stopnul první projíždějící auto. V malinké toyotě seděl za volantem nasoukaný usměvavý maorský tlouštík. Jeho dcera vyklidila kokosy ze zadních sedadel a když se auto rozjelo, okamžitě na nás spustili salvu otázek. "Odkud jste?" "Z České republiky," odpovídáme. "Cože? Czechoslovakia?" uznale pokýval Maor hlavou. "Já jsem z Fidži, ale dcera se narodila na ostrovech." "Nevíte jaké má být počasí?" zeptal jsem se. "Moc teplo ne, přijeli jste do zimy." Podíval jsem se na palubní teploměr -26°Ca to bylo deset hodin dopoledne.


Zastavili nám v centru Avaruy. Maor omluvně dodal: "Sorry, že jste se museli tlačit tom malém autě, ale to víte - malý ostrov, malé auto." Poděkovali jsme a vyrazili obhlídnout trh. Netrvalo dlouho a uvědomili jsme si, že takovými veselými tlouštíky se Raratonga jenom hemží. Paní doktorku Cajthamlovou by tu trefil šlak!

"Tady, ochutnejte Star Fruit," pobídla nás jedna vrásčitá prodavačka. Té lahodně osvěžující chuti jsme okamžitě propadli a několik kusů žlutého "hvězdicovitého ovoce" jsme si koupili. Podivně tvarovaným a ještě podivněji zbarveným ovocem se to ve stáncích jen hemžilo.

Prodavači nabízeli také výrobky ze dřeva, při čemž nejfrekventovanější výrobek byl bůžek Tangaroa s patřičně zdůrazněným mužstvím. Dále byla možnost zakoupit pestrobarevné šátky paroa, univerzální šátkošaty zvané saronga a vyhlášené černé perly, pěstované na jednom z nedalekých atolů Manihiki. Perly tady prodávali doslova za hubičku. Jedny perlové náušnice si koupila i Vendul.


Dostali jsme hlad. Zlákala nás vůně osmaženého kuřecího masa na špejli. Sedli jsme si na lavičku do stínu kokosové palmy a pustili se do jídla. "Já jím jenom REAL food," zazubil se na nás obrovský Maor sedící naproti. Letmým pohledem jsem přejel jeho talíř. Osmažená ryba obalená v půl kile strouhanky, litr majonézy, kopec brambor plavající v sádle. Nasucho jsem polknul.

Zavalitý Maor se ukázal jako příjemný společník ke stolování. S hrdostí nám vykládal o Rarotonze, zajímal se o Evropu a Českou republiku, vzpomínal na roky strávené na Novém Zélandu. Když se na chvíli odmlčel, zeptal jsem se ho, jestli nemá strach z tsunami. Ta se Cookovým ostrovů úspěšně vyhýbá, ale ostatní tichomořské ostrovy by mohly vyprávět. "Nemám," odpověděl, nabral si lžíci majonézy a pokračoval, "My na Cookovych ostrovech věříme v boha. Nevěříme na peníze. Proto nás bůh ochrání."

Když jsme dojedli, Maor si povzdechl, podíval se na nás a smutně pronesl: "Chybí mi Nový Zéland. Nejvíce to jejich jídlo tam. KFC, McDonald a fish and chips!" Rozloučil se s námi a odešel.

Stejně jako rarotongské sobotní dopoledne patří trhům, tak večer je vyhrazen pro Island Night (Ostrovní noc). Všechna čest českému folklóru! Nicméně bych neváhal celý folklór vyměnit za tuto ostrovní tradici. Dvacet spoře oděných tanečnic naklusalo na pódium, prsa nacpané ve skořápkách od kokosů a bedra zakrývaly barevné načepýřené sukně. Vlasy ozdobené čerstvými květy barevných ibišků, voňavými streliciemi a samozřejmě také sněhově bílými gardeniemi, které jsou jedním ze symbolů ostrovů. Muži tančili v bederní roušce s dlouhými tenkými třásněmi. Potetovaní byli od hlavy až k patě tak krásnými vzory, až jsem se jich chtěl zeptat, kdo je tetoval a nechat se potetovat taky.


"Kia Orana!" Hlubokým hlasem pozdravil po maorsku holohlavý pořadatel s kytkou za uchem. "Dovolte abych vás přivítal na Island Night. Je mi potěšením vám oznámit, že dnešní večer je velmi speciální. Na pati, což je tradiční maorský nástroj, nám dneska zahraje a zabubnuje ministr školství a kultury, Sharon Paio!"


Kdosi vykouzlil líbeznou naříkavou hudbu a se hřmotem se rozezněly desítky bubnů za doprovodu dřevěného zvuku pati. Ženy a muži začali tančit. No tančit, ženy vrtěly zadkama a muži ve zvláštním postoji s pokrčenými koleny kolem nich poskakovali. Tempo se zrychlilo, údery bubnů byly razantnější a zvuk pati začal být dominantní. Rychlost kmitů ženských zadků za minutu odhaduju na tři sta. Pot se z nich jen řinul. Všichni měli na rtech široký úsměv. Ono se jim to asi muselo líbit! Vysloveně si to užívali! Byli v extázi. Parádní podívaná, tolik dynamičnosti, erotiky, rychlosti a horkokrevnosti se v tanci jen tak nevidí. Tance prý vycházejí z pradávných kanibalských rituálů.

Na rameno mi poklepala holka v kokosové podprsence. "Pojď," stroze přikázala a zavedla mě na pódium. Spolu se mnou bylo dalšími dívkami vybráno několik mužů. Seřadili jsme se do lajny a holohlavý pořadatel se nás zeptal jak se jmenujeme a odkud jsme. Když na mě přišla řada, řekl jsem: "Jacob, Czech Republic." Sálem to obdivně zašumělo. "To je na druhé straně světa, ne? " tázavě dodal pořadatel. "Máš strach?" zeptal se mě. "Ne." "Ale měl bys mít, tančíš s mojí dcerou! Tak ji pro boha nelíbej," pohrozil. Samozřejmě jsem ji políbil, jak se na ostrovech před každým tancem sluší a pokusil se tančit za zvuků dřevěného pati.

Další články


Kam dál